Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, které má silný dopad na zajištění bankovních záruk zástavním právem. Z rozhodnutí vyplývá, že plní-li banka na záruku po zahájení insolvenčního řízení na majitele zástavy (který pak skončí v konkurzu), ztrácí právo na oddělené uspokojení ze zástavy. Bude tak uspokojena vedle ostatních nezajištěných věřitelů, tedy v praxi jen minimálně.
Banky na žádost svých klientů poskytují ve prospěch třetích osob bankovní záruky. Typickým příkladem jsou bankovní záruky vystavené bankou ve prospěch dodavatele klienta banky. Dodavatel má potom pokryté riziko nezaplacení za dodané zboží a je ochoten zboží dodat, aniž hned „vidí peníze“. Banka si za tuto službu od svého klienta nechává zaplatit poplatek za vystavení bankovní záruky. Pokud banka z bankovní záruky beneficientovi skutečně plní, vzniká jí pohledávka za jejím klientem na vrácení plnění a zaplacení úroků.
Banky své pohledávky na vrácení plnění z bankovních záruk (a zaplacení úroků a dalších plateb) často zajišťují smluvním zástavním právem (ať už k majetku jejich klienta nebo jiné osoby). Příslušná zástavní smlouva bývá koncipována tak, že zajišťuje budoucí (podmíněné) pohledávky banky z plnění poskytnutých na základě neurčitého počtu v budoucnu vystavených záručních listin. Banky dosud vycházely z toho, že pokud jim dlužník nevrátí plnění ze záruky (s příslušenstvím), mohou se uspokojit ze zástavy, a to i v případě úpadku vlastníka zástavy (tzv. právo na oddělené uspokojení). Tento názor se opírá o skutečnost, že zástavní právo bylo zřízeno v době, kdy proti vlastníkovi zástavy (zástavci) nebylo vedeno insolvenční řízení. A podle insolvenčního zákona obecně platí, že v konkurzu mají zajištění věřitelé právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty patřící do majetkové podstaty, jimiž byla zajištěna. Této výhody jsou bez dalšího zbaveni ti zajištění věřitelé, kteří zajištění získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (se stanovenými výjimkami).
Z tohoto pohledu se tedy banky cítily zástavním právem „kryté“ i v případě, že musely na základě záruční listiny vystavené ještě před zahájením insolvenčního řízení proti zástavnímu dlužníkovi plnit beneficientovi až po zahájení takového insolvenčního řízení. Zástavní právo k majetku zástavního dlužníka totiž zřídily ještě před zahájením insolvenčního řízení, což si pečlivě zkontrolovaly na Internetu v Insolvenčním rejstříku.
Čára přes rozpočet z Nejvyššího soudu
Judikát Nejvyššího soudu však bankám v tomto „udělal čáru přes rozpočet“: s odvoláním na předchozí judikáty rozvinul myšlenku, že zástavní právo „platně vznikne“ až když jsou splněny dvě podmínky: existuje zástava (tedy zajišťující majetková hodnota) a existuje zajištěná pohledávka. S tím dle názoru soudu není v rozporu skutečnost, že zástavní právo lze zřídit ještě předtím, než zajištěná pohledávka vznikne, například vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí k zajištění úvěrových pohledávek z úvěru, který teprve má být poskytnut (ale ve skutečnosti nikdy poskytnut být nemusí). Takové zástavní právo je však jen jakýmsi latentním zástavním právem, které „ožije“ teprve vznikem zajištěné pohledávky.
Ve vztahu k pohledávkám banky vzniklých plněním na bankovní záruky Nejvyšší soud uzavřel, že i když bylo zástavní právo banky na majetku úpadce zřízeno ještě před zahájením insolvenčního řízení (přeloženo do „jazyka“ současné právní úpravy), nic to nemění na tom, že pokud banka plnila na základě záruční listiny třetí osobě (beneficientovi) až po zahájení insolvenčního řízení (přičemž následně byl prohlášen na zástavního dlužníka konkurz), tak „bez existence zástavním právem zajištěné pohledávky nelze hovořit o vzniku práva na oddělené uspokojení“. (Pozn.: předmětné soudní rozhodnutí se vztahuje na situaci podle dřívějšího zákona o konkurzu a vyrovnání, kdy rozhodným časovým omezením pro to, aby bylo zajištění v konkurzu „uznáno“, bylo jeho zřízení dříve než dva měsíce před podáním návrhu na prohlášení konkurzu; logiku judikátu však lze aplikovat i na situaci podle současného insolvenčního zákona, podle kterého se v konkurzu „neuznává“ zajištění týkající se majetkové podstaty, které věřitelé získali poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení).
Výsledek: „Hloupá“ banka se ve vztahu k beneficientovi zavázala plnit a také plnila a nyní má „obyčejnou“ nezajištěnou pohledávku, bude tedy uspokojena poměrně s ostatními nezajištěnými věřiteli (rozuměj podle praxe: bude uspokojena minimálně).
Soud tímto svým rozhodnutím vytváří pro věřitele budoucích pohledávek vzniklých plněním na bankovní záruky riziko, že přes jejich veškerý pečlivý přístup (zřízení zástavního práva v době, kdy proti zástavci není vedeno insolvenční řízení), nebude jejich pohledávka v konkurzu na majetek zástavního dlužníka uspokojena odděleně ze zpeněžení zástavy. Jak takové riziko z pohledu banky „vykrýt“? Dát do podmínek záruční listiny, že nárok beneficienta na plnění ze záruky „padá“ zahájením insolvenčního řízení proti jejímu klientovi (zástavnímu dlužníkovi)? Pak je ovšem otázkou, zda takové bankovní záruky ještě budou pro beneficienty obchodně atraktivní. Vždyť jakou jistotu zaplacení dává například dodavateli zboží bankovní záruční listina, ve které je uvedeno, že na plnění nemá nárok, pokud jeho odběratel skončí v insolvenci? Malou. K tomu ještě dodejme, že takto „osekané“ bankovní záruky by zřejmě ani neodpovídaly mezinárodním standardům, konkrétně Jednotným pravidlům pro záruky vyplatitelné na požádání (Uniform Rules for Demand Guarantees) ICC.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4340/2011 ze dne 26. 8. 2014.
Na textu se podílela i advokátní koncipientka KŠB Lucie Kačerová.