Výsledková sezóna je mezi investory jednou z nejočekávanějších událostí roku, a to kvůli možnému rozdělení zisku valnou hromadou společnosti. (Ponechme teď stranou, že mezi nejúspěšnějšími společnostmi světa jsou i takové, které dividendy nevyplácí. Volné finanční prostředky využívají tyto společnosti k dalšímu rozvoji podnikání, z čehož profitují i akcionáři díky zvýšení hodnoty svých akcií.) Zajímavou otázku řešil nedávno v tuzemsku Nejvyšší soud: Může si menšinový akcionář vynutit soudně výplatu dividendy, pokud valná hromada rozhodla, že se zisk ponechá ve společnosti?
V komentovaném případu se jednalo o jednu z českých oceláren, jejíž management navrhl zisk společnosti za rok 2009 ve výši bezmála 5 miliard korun převést (po snížení o povinné odvody do rezervního fondu) na účet nerozděleného zisku z minulých let. Hlavním argumentem vedení byla nutná opatrnost vzhledem k rozbíhající se hospodářské krizi. Stejné rozhodnutí ohledně nerozdělení zisku však valná hromada přijala i v předchozích letech. Zvláštní okolností v daném případě navíc bylo, že dotčená společnost poskytovala nakumulované peněžní prostředky formou půjček majoritnímu akcionáři a jeho dceřiným společnostem.
Menšinoví akcionáři se tímto postupem, kdy dosažený zisk byl využíván jen ve prospěch většinového akcionáře a osob jemu podřízených, cítili být diskriminováni, a rozhodli se tak u soudu napadnout platnost dotčeného usnesení valné hromady o nerozdělení zisku. Soud prvního stupně jejich žalobě vyhověl, byť na základě formálních důvodů (nerozdělení zisku nebylo odůvodněno), soud odvolací však žalobu jako celek zamítl. Argumentoval přitom tím, že postavení akcionáře je charakterizováno především váhou jeho hlasů, a je tedy zcela legitimní, že ten, kdo má hlasů většinu, má při hlasování na valné hromadě možnost prosadit svou vůli i na úkor přání menšiny.
Nejvyšší soud se oproti tomu postavil na stranu menšinových akcionářů. Přistoupil na jejich argumentaci, že podstatou jednání většinového společníka bylo minoritní akcionáře „vyhladovět“, a donutit je tak fakticky (při nízké likviditě společnosti) prodat mu jejich akcie. Podle názoru Nejvyššího soudu patří právo na podíl na zisku mezi základní akcionářské právo, jehož uplatnění sice závisí na rozhodnutí valné hromady, ta však může o nerozdělení zisku rozhodnout pouze z důležitých důvodů, které musí být akcionářům náležitě vysvětleny. To vše při respektování zákazu bezdůvodného zvýhodnění některé skupiny akcionářů. Soudy přitom mají podle Nejvyššího soudu pravomoc posoudit, zda konkrétní důvod či důvody, pro které nebyl zisk mezi akcionáře rozdělen, jsou způsobilé (jak co do důležitosti, tak i z hlediska proporcionality) vyloučit uplatnění práva na podíl na zisku akcionáře. Pokud tomu tak není, má menšinový akcionář právo žádat nejen vyslovení neplatnosti dotčeného usnesení valné hromady, ale i náhradu škody a nemateriální újmy, která mu nevyplacením „jeho“ podílu na zisku vznikla.
Podle Nejvyššího soudu tedy sice není soudně vymahatelné samotné právo na dividendu, ale za určitých okolností mají investoři právo na náhradu újmy vzniklé jejím nevyplacením z důvodu prokazatelné diskriminace menšinových akcionářů. Tento závěr soudu je ale podle našeho názoru kontroverzní, a to jednak s ohledem na právo společnosti samotné rozhodovat o dividendové politice, jednak s ohledem na skutečnost, že nevyplacením dividendy k majetkové újmě na straně akcionáře nedochází.