Jedním ze základních úkolů Nejvyššího soudu je ze zákona „sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů…a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímat stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.“ Jinými slovy sjednocovat judikaturu soudů takovým způsobem, aby adresáti obecných právních norem měli pokud možno co nejvyšší právní jistotu a vědomí o svých právech a povinnostech v konkrétních situacích. Dle teorie se jedná o tzv. „dotváření“ práva.

Samotný institut dovolání k Nejvyššímu soudu je pak dle Ústavního soudu třeba chápat jakožto podústavní právo, k jehož vytvoření se zákonodárce odhodlal nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. To ovšem neznamená, že by byl tento institut vyjmut z ústavněprávních principů a zásad právního státu, zejména pak z práva na spravedlivý proces. Dle platné právní úpravy je „přípustnost dovolání oprávněn zkoumat pouze dovolací soud“ a záleží tedy na jeho uvážení, zda se předložené dovolání posoudí jako přípustné či nikoliv. To ovšem nesmíme chápat jakožto bezbřehou volnost v hodnocení toho kterého případu ze strany Nejvyššího soudu. Proti potenciální libovůli stojí výše zmíněné ústavní právo na spravedlivý proces. Zjednodušeně řečeno Nejvyšší soud nemůže zamítnout dovolání jen podle toho, jak se mu zlíbí. Pro své rozhodnutí musí zvážit jemu předložené skutečnosti a dostatečně přesvědčivě odůvodnit svůj výrok.

Této povinnosti se týká i nedávný nález Ústavního soudu. Ten poměrně radikální dikcí zrušil usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 Cdo 2580/2010, které se týkalo neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti. Poškození akcionáři se neúspěšně domáhali zrušení usnesení valné hromady jak před soudem prvního stupně, tak před Vrchním soudem v Olomouci. Následně podali dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém mimo jiné uváděli, že oba soudy sice dospěly ke stejnému rozhodnutí, ale na základě vzájemně si odporujícího a zcela jiného právního a skutkového závěru (!). Nejvyšší soud ovšem s odkazem na svá dřívější usnesení poměrně složitou situaci neposoudil jako protiprávní a dovolání zamítnul.

Spor dále pokračoval až k Ústavnímu soudu, který usnesení Nejvyššího soudu zrušil a dále uvedl:

Pokud Nejvyšší soud nerozpozná a odmítne zodpovědět otázku, u níž je zjevné - a to kupříkladu z toho, že se dotýká substantivních základních práv jednotlivců či že její řešení vyvolává rozpory v rozhodovací praxi nižších soudů, neboť dosud nebyla řešena Nejvyšším soudem nebo jeho původní řešení bylo později zpochybněno - že se jedná o závažnou, nikoliv banální právní otázku, jejíž zodpovězení je pro právní praxi důležité, pak dochází k závažnému selhání Nejvyššího soudu v jeho roli sjednocovatele judikatury, spojenému též s ústavně nepřípustnou svévolí. Uvedená role Nejvyššího soudu totiž nutně předpokládá, že tento je schopen - a ochoten - identifikovat otázky zásadního právního významu, tedy pro právní praxi podstatné otázky, které dosud v rozhodovací praxi obecných soudů nejsou vyřešeny či nejsou řešeny jednotně.

Nejedná se zcela jistě o převratný nález, který by znamenal kopernikovský obrat pro český civilní proces, ale Ústavní soud ve svém výroku poměrně jasně vymezuje pozici a funkční účel Nejvyššího soudu v rámci soudního systému České republiky. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v jedné  části svého nálezu popisuje tento konkrétní případ slovy, že „Nejvyšší soud selhal jak ve své funkci ochránce základních práv stěžovatelů, tak ve své funkci sjednocovatele judikatury obecných soudů“, bude zcela jistě zajímavé, jak na poměrně kritické výroky Nejvyšší soud ve své činnosti zareaguje.