Na Ústavní soud se před nedávnem obrátil stěžovatel požadující zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice na náhradu škody. Žaloba byla podána podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným postupem. Podstata žalobou uplatněného nároku přitom spočívala v tom, že stěžovateli jakožto osobě, vůči níž byla nařízena exekuce, soudní exekutor prodal za nejnižší podání dosažené v dražbě nemovitost, avšak exekuce byla posléze zastavena, neboť došlo ke zrušení exekučního titulu, tzn. zákonného podkladu, na základě kterého byla exekuce vedena. Zatímco stěžovatel tvrdil, že škoda, která mu vznikla, spočívá v rozdílu mezi finančními prostředky, které obdržel po provedení dražby nemovitosti a její tržní cenou, odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že k žádné škodě nedošlo, neboť stěžovatel sice pozbyl vlastnictví ke své nemovitosti, ale náhradou za to obdržel její hodnotu odpovídající obvyklé ceně v penězích.

Zasáhl Ústavní soud

Ústavní soud se postavil na stranu stěžovatele a s odkazem na principy spravedlnosti dospěl k následujícím závěrům. Zákon o oceňování majetku definuje pojem „ceny obvyklé“ a stanoví i způsoby, jakými lze obvyklou cenu určit. V situaci, kdy je v rámci exekucí nařízené dražby realizován prodej nemovitosti za cenu odpovídající nejnižšímu podání, nelze takto dosažený peněžitý ekvivalent považovat za obvyklou cenu. Názor odvolacího soudu o tom, že realizací prodeje ve veřejné dražbě je určena skutečná cena odpovídající nabídce a poptávce na trhu, byl Ústavním soudem odmítnut, neboť „nijak nereflektuje působení zmíněných tržních vlivů na samotný prodej nemovitosti a její prodejní cenu“, přičemž „zatímco při prodeji nemovitosti na realitním trhu představují tyto „tržní vlivy“ pro prodávajícího jeden z určujících momentů jak pro nastavení podmínek prodeje nemovitosti (včetně stanovení ceny a způsobu prodeje), tak i pro konečné rozhodnutí o jejím prodeji (z hlediska šíře poptávky, výběru kupujícího a nejvýhodnější nabídky), při prodeji nemovitosti ve veřejné dražbě v rámci exekučního řízení jsou (měly by být) tyto vlivy zohledněny pouze při stanovení odhadní (obvyklé) ceny nemovitosti.“

Nutno podotknout, že případný úspěch stěžovatele v dalším řízení před obecnými soudy je kromě jiného založen na skutečnosti, že exekuce vedená vůči němu byla později zastavena v důsledku zrušení exekučního titulu. Pokud by exekuce byla vedena po právu, žádná odpovědnost státu na náhradu škody by nevznikla a bylo by zcela bez významu, že nemovitost byla prodána za nejnižší podání dosažené v dražbě, přestože obvyklá, resp. tržní cena nemovitosti byla podstatě vyšší.