Hledat v komentářích
Výběr pro investory

Článek je zařazen v rubrikách:Zákony|Firmy
Blíží se u nás soukromoprávní vymáhání při porušování norem soutěžního práva?

Blíží se u nás soukromoprávní vymáhání při porušování norem soutěžního práva?

07.12.2015
V listopadu minulého roku byla přijata směrnice týkající se žalob na náhradu škody v případě porušení soutěžněprávních předpisů. Česká republika je povinna ji implementovat do svého právního řádu do 27. prosince 2016. Co přesně směrnice obsahuje? A je možné, že i u nás se do budoucna blýská na soukromoprávní žaloby v případě porušování norem na ochranu hospodářské soutěže?

Ochrana hospodářské soutěže v oblasti kontinentální Evropy je dlouhodobě zajišťována zejména pomocí správněprávních instrumentů. U nás je odpovědným správním orgánem Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Správněprávní ochrana má však určité limity, které pramení mimo jiné i z objektivně omezeného počtu množství stíhaných případů, což dokládá například možnost úřadu nezahájit řízení „není-li na jeho vedení veřejný zájem s ohledem na nízkou míru škodlivého účinku jednání na hospodářskou soutěž“ (tzv. možnost Úřadu prioritizovat). Pomocí správního trestání navíc dochází k nápravě až ex post a rovněž se nedostává žádného zadostiučinění či náhrady škody poškozeným osobám. Ty se svých nároků mohou dožadovat v civilním řízení, to má však pro ně v současné podobě mnoho úskalí, která budou ještě zmíněna.

Mimo správněprávní ochranu hospodářské soutěže existují rovněž koncepty trestněprávní a soukromoprávní, přičemž trestněprávní postih by měl být v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe využíván až jako poslední řešení (ultima ratio) a pouze u nejzávažnějších porušení předpisů a pravidel hospodářské soutěže (k tomu je třeba dodat, že problematika trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže je poměrně složitá).

Soukromoprávní rovina, tj. například právo na náhradu škody, právo domáhat se zdržení určitého jednání či odstranění způsobené škody, je v mnoha státech Evropské unie na zanedbatelné úrovni. Její potenciál je přitom značný a logický. Pokud se poškození v rámci hospodářské soutěže úspěšně berou o svá práva, dochází k samovolnému chránění pravidel hospodářské soutěže, které není závislé na mnohdy těžkopádné veřejnoprávní ochraně. Nepříliš rozšířené soukromoprávní vymáhání soutěžního práva je způsobeno několika faktory.

Jedním z nich je zcela jistě rovina kulturního myšlení, kdy je v určitých společnostech historicky zakořeněna představa o tom, že kvalitní a ničím nenarušovanou hospodářskou soutěže má zajistit stát, zatímco jinde je kladen důraz spíše na soukromou rovinu domáhání se svých práv (není náhodou, že soukromoprávní vymáhání soutěžního práva je nejrozšířenější v USA).

Dalším je například nedostatečné zohlednění specifik případného soudního sporu v procesních normách států (což mimo jiné reflektuje i preambule směrnice), různé délky promlčecích lhůt, výše částky, které se úspěšná strana sporu domůže a zejména praktická nemožnost získat přístup k potřebným důkazům. V jednotlivých státech Evropské unie jsou prvky řízení o náhradu škody v případě porušení hospodářské soutěže upraveny různě, což způsobuje „nerovné prosazování práva na odškodnění vyplývajícího z práva Unie a může vést nejen ke konkurenční výhodě některých podniků, které porušily článek 101 nebo 102 Smlouvy o fungování EU, ale může i odrazovat od výkonu práva usazování a volného pohybu zboží nebo služeb v členských státech, v nichž je právo na odškodnění prosazováno účinněji[EJA1] .“ To bývá mnohdy důvodem pro tzv. forum shopping, tj. vybírání si příslušného soudu podle největší pravděpodobnosti na úspěch své žaloby (samozřejmostí je předpoklad existence mezinárodního prvku porušení hospodářské soutěže). To je z mnoha důvodů vnímáno spíše negativně.

Vybraný obsah směrnice

Směrnice obsahuje 24 článků, které člení do sedmi kapitol. Podívejme se na ta nejdůležitější ustanovení. Mezi povinnosti členských států bude patřit například zajištění práva dožadovat se odškodnění v plné výši. To je dále v textu směrnice rozváděno jakožto právo na náhradu skutečné škody a ušlého zisku, jakož i platbu úroků.

Dále budou muset státy zajistit nevyvratitelnost konečného rozhodnutí vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž (či následného rozhodnutí odvolacího soudu) pro účely žaloby na náhradu škody.

Poměrně široké je stanovení promlčecí lhůty na pět let, přičemž tato lhůta nezačne běžet dříve, než dojde k ukončení protisoutěžního jednání.

Jedna z nejvýznamnějších změn se však týká důkazů a jejich zpřístupnění. Pokud žalobce předloží přiměřeně dostupné a věrohodné skutečnosti a důkazy podporující jeho nárok na náhradu škody, budou moci soudy žalované straně nebo i třetí osobě nařídit, aby zpřístupnila relevantní důkazy, které má pod svou kontrolou. Ačkoliv má být zveřejnění důkazů přiměřené, budou moci soudy nařídit i zpřístupnění důkazů obsahujících důvěrné informace. Členské státy však rovněž zajistí, aby při nařizování zpřístupnění těchto informací měly vnitrostátní soudy k dispozici účinná opatření na ochranu těchto informací. Za splnění poměrně přísných podmínek bude možné rovněž zpřístupnit důkazy obsažené ve spisu vedeném u orgánu pro hospodářskou soutěž. To se však nebude vztahovat na prohlášení v rámci leniency programů a návrhů na narovnání. Pokud strana nebo její právní zástupce nesplní rozhodnutí soudu o zpřístupnění důkazů, zničí příslušné důkazy nebo nesplní rozhodnutí o důvěrných informacích, bude mít soud možnost je dostatečně sankcionovat.

V případě, že soud dojde k závěru, že žalobci byla způsobena škoda, ale na základě dostupných důkazů je prakticky nemožné nebo nepřiměřeně obtížné přesně stanovit její výši, bude možné stanovit výši škody odhadem.

Zavedena je rovněž vyvratitelná domněnka, že porušením právních předpisů formou kartelu došlo ke škodě.

Směrnice obsahuje několik dalších ustanovení, která se týkají smírného řešení sporů a jeho odkladných účinků či účinků na následné žaloby o náhradě škody, přenesení navýšených cen, společné a nerozdílné odpovědnosti a několika dalších právních institutů.

Je nutné si přitom uvědomit, že se nejedná o finální úpravu v českém právním řádě, ale o závazky, které musí Česká republika do stanoveného data splnit a do svého právního řádu zmíněné normy implementovat. Konečná podoba tedy může mít poněkud odlišnou stránku.

Rovněž je třeba zdůraznit, že se směrnice zaměřuje pouze na pravidla upravující žaloby na náhradu škody a státy nejsou povinny v ní stanovené normy implementovat u ostatních soukromoprávních žalob. Je však samozřejmě možné a věřím, že i vhodné, aby se tak stalo (například u žalob negatorních, tj. na zdržení se určitého jednání).

autor: David Linek, KŠB


Kocián Šokc Bala	štík
Stránka Právo je společným projektem Patria.cz a advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, která poskytuje a zpracovává veškeré informace na stránce umístěné; za tyto informace nenese Patria.cz odpovědnost.
Zdroje