George Soros přirovnává prevenci šíření nákazy na finančních trzích ke stavbě ropných tankerů (pro detaily viz „Bankéře do malých krabiček?“). V principu jde o to, že prostor v tankerech je rozdělen na více menších oddělených nádrží, což zamezuje „šíření volatility“ a potopení tankeru. Podobně by podle Sorose mělo fungovat větší oddělení finančních trhů. Mark Thoma myšlenku rozvedl - propojené sítě a šíření nákazy v nich přirovnává k oceánu, do kterého se dostalo určité množství jedu. Rozdělení oceánu na menší části by mohlo být na škodu v případě, že zabrání ředění škodlivin, protože jed by zůstal na omezeném prostoru a zůstal by toxický. Pokud se ale jed chová jako infekce, jeho šíření neznamená, že se snižuje jeho toxicita. Pak je dobré přerušit (či mít již předem přerušené) vazby v síti co nejdříve – tedy Sorosova verze.
Uvedené je klasickým příkladem mince o dvou stranách. Pokud uděláme přihrádky, snížíme rizikovost, ale také zmenšíme potenciální efektivitu. Opačný přístup zvyšuje potenciální zisky, ale také riziko. Zdá se tedy, že máme rozumnou volbu, obávám se ale, že praxe ukazuje opak. Je totiž patrné, že máme silné sklony k neustálému ředění, které dospěje do bodu, kdy již není v čem ředit. Paralela s oceánem je v tomto ohledu poměrně trefná. Jinak řečeno, ředit se dá jen do určitého poměru jedu ku ředící látce. Pokud si každý přilévá s tím, že ta jeho troška nemůže nic zkazit, jde o špatnou kombinaci.
Uvedené plně platí i ve světě finančním, aktuálním příkladem je situace v eurozóně. Do finančního a bankovního systému se dostalo již tolik toxicity, že není v čem ředit. Argumenty, že Řecko je nevýznamné, ignorují význam marginální veličiny. Řečeno jednodušeji, důležitá není pidivelikost řecké ekonomiky, ale její mezní „přínos“ do toxicity systému. Ten by evidentně vedl k překročení únosné hranice. V dikci této paralely je řešením nejdříve zvýšit objem oceánu (kapitálu bank, likvidity v systému), až pak (zviditelnění) objemu jedu (restrukturalizace).
Teoreticky tu tedy sice je dilema, zda omezovat propojení trhů, či ho naopak zvyšovat. Praxe ale ukazuje, že stejně jako s dalšími potenciálně přínosnými nástroji neumíme s ředěním rozumně zacházet. V tomto konkrétním případě to znamená, že neznáme míru a ředíme, ředíme, ředíme, až již najednou není v čem ředit. A pak čistíme a čistíme a čistíme. Rozhodujícím kritériem by měla být odolnost systému, která znamená tankery, či alespoň jasné hranice na vypouštění toxicity.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.