Krize eurozóny vrcholí. Řecko je insolventní, dluhopisy Portugalska a Irska se pohybují v rizikovém pásmu. O přístup na trh by mohlo přijít i Španělsko, které má problém nejen s rozpočtem, ale nově také s politickou nestabilitou. Finančnímu tlaku nyní čelí i Itálie.
V příštím roce řecký veřejný dluh přesáhne 160 procent HDP a dále poroste. Záchrana (Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou centrální bankou a Evropským mechanismem finanční stability) je extrémně nákladná a vzhledem k odporu voličů politicky téměř nemožná. Francouzský návrh, aby banky dobrovolně převedly půjčky na nové, s delší splatností, končí fiaskem: Řekové by v takovém případě museli platit vysoké úroky.
Odkup dluhu by zase znamenal rozsáhlé mrhání veřejnými prostředky, protože hodnota dluhu při odkupech narůstá, což prospívá věřitelům, ne však dlužníkovi. Jediným rozumným řešením je proto tržníale nátlaková - restrukturalizace celého řeckého dluhu. Jak na to, aniž by oddlužení vedlo k rozsáhlým ztrátám řeckých a zahraničních bank, které vlastní řecký dluh?
Inspirace v rozvojovém světě
Odpověď lze najít v podobných příkladech z minulosti. V Uruguayi, Pákistánu, na Ukrajině a dalších zemích měla výměna starého dluhu za nový tři rysy: nominální hodnota zůstala zachována, doba splatnosti se protáhla na 20-30 let a úročení odpovídalo předkrizovému stavu. Řecku by to pomohlo - už jen prodloužením splatnosti by vyřešilo jak refinancování, tak i samotnou cenu dluhu, která by kvůli inflaci reálně klesala. Toto řešení by prospělo i bankám - díky stoprocentní nominální hodnotě by nemusely přeceňovat portfolia, takže by nehrozila finanční nákaza. Ratingové agentury by sice krátkodobě snížily svá hodnocení, ale dva až tři týdny dočasného poklesu ratingu by ECB i věřitelské banky přežily.
Proti takové výměně by namítal jen málokdo. Podle dosavadních zkušeností by většina investorů, kteří drží obligace až do splatnosti, náhradní dluhopisy přijala. Investoři, kteří obchodují podle aktuálních cen, by naopak vzali diskontovaný (tedy s nižší nominální hodnotou) dluhopis, ale s větším kuponem. I to je alternativa prověřená z minulosti.
Peníze bankám, ne Řecku
Finanční nákaze by pak zabránilo zavedení celoevropského plánu rekapitalizace bank eurozóny. V praxi by peníze z veřejných zdrojů, jako je například EFSF, neměly jít na podporu Řecka, ale k posílení kapitálu tamních bank a také finančních ústavů Irska, Španělska, Portugalska, Itálie, a dokonce i Německa a Belgie. ECB také musí pokračovat v neomezených dodávkách likvidity bankovnímu systému. To vše ale neznamená, že by země v problémech - především Itálie a Španělsko - nemusely pokračovat ve fiskální dietě a strukturálních reformách.
Eurozóna také potřebuje jasnou politickou strategii vedoucí k obnovení hospodářského růstu na periferii. Bez něj veškerá úsporná opatření a reformy přinesou jen sociální neklid a trvalou hrozbu politické protireakce, aniž by došlo k obnovení udržitelnosti dluhu. ECB by proto neměla zvyšovat úrokové sazby. Hospodářská strategie eurozóny by (částečně prostřednictvím uvolněnější měnové politiky) měla směřovat k oslabení hodnoty eura a k obnovení konkurenceschopnosti periferních zemí. Německo by naopak mělo odložit plán úsporných opatření, protože mohutná fiskální brzda je to poslední, co nyní eurozóna potřebuje.
Další text Současný přístup eurozóny, který je charakterizován postojem "nějak se protlučeme", vede k nerovnováze. Odsouvání problémů do budoucnosti a sypání peněz do černých děr nic nevyřeší. Buď se eurozóna posune k silnější ekonomické, fiskální a politické integraci a politice, která povede k růstu a obnovení konkurenceschopnosti včetně řízené restrukturalizace dluhů a slabšího eura, nebo se dočká neřízených úpadků, bankovních krizí a rozpadu měnové unie.
Autor je předsedou Roubini Global Economics a profesorem ekonomie na Newyorské univerzitě
Související články na IHNED.cz
Wolfgang Münchau: Itálie by si měla připravit plán D: bankrot. Eurozóna má šanci padesát na padesát
Roubini: Znatelná ztráta rychlosti
Pokud summit zkrachuje, zaplatí za to celá světová ekonomika, tvrdí Barroso