Larry Summers, zpovídaný pro The Washington Post Ezrou Kleinem, uvedl, že Keynes měl své stěžejní dílo pojmenovat „Specifická teorie kolabující zaměstnanosti, úroku a peněz“. Klíčovým keynesiánským sdělením je totiž to, že ekonomika po většinu času stabilizuje sama sebe; dvakrát, třikrát za sto let ale dochází k její destabilizaci. Zhoršující se finanční systém pak vede ke zhoršování ekonomiky a ta nadále zhoršuje situaci na finančním trhu.
Další keynesiánskou lekcí je to, že makroekonomická politika není o vyhlazování cyklu, ale o vyplnění mezery. Makroekonomie v 80. a 90. letech tvrdila, že je možné vyhazovat cykly, každé vyhnutí se propadu bylo ale zaplaceno menším boomem. Keynes se však zaměřoval na zvýšení průměrného produktu tím, že podpoříme poptávku. A nakonec poslední poučení se týká významu poptávky během cyklu.
„Největší ironií finančních krizí je to, že jsou způsobeny příliš velkým dluhy, příliš velkou důvěrou a příliš vysokými výdaji a pak se řeší ještě vyšší důvěrou, půjčováním a výdaji,“ uvedl Summers. To považuje za jeden z důvodů, proč je těžké lidi přesvědčit o významu fiskální politiky. Druhým je to, že vnímáme ekonomické problémy z morální perspektivy a recesi považujeme do určité míry za trest za hříchy – zejména za malou skromnost. A ty nejsou odčiněny flámováním. Tento morální přístup ztěžuje prosazení fiskální stimulace.
V budoucnu se však podle ekonoma bude daleko větší pozornost věnovat automatickým stabilizátorům, zejména pokud se bude inflace nadále pohybovat na nízkých úrovních a sazby budou u nuly. Vedle toho je možné věnovat více času přípravě projektů, které se rozjedou, pokud bude třeba zvýšit výdaje. Summers také připomněl, že v 90. letech hovořil o tom, že je třeba „znovu nabít fiskální kanón“. Vládní finance se totiž musí dostat do stavu, ve kterém je možno reagovat na zpomalení ekonomiky. Tragédií let 2001 – 2008 bylo, že se tak nestalo, uzavřel ekonom.
(Zdroj: The Washington Post)