15. září je datem, které má v novodobé historii finančních systémů bohužel zcela nezastupitelné místo. V tento den, přesně před třemi lety, totiž americká investiční banka Lehman Brothers požádala o ochranu před věřiteli a spustila tak sérii událostí, jejichž dosah a rozsah si v tu dobu nikdo nedokázal představit. Pokud si potřebujete osvěžit paměť, doporučuji vaší pozornosti na internetu snadno dostupné dokumenty „Meltdown“ či „Inside Job“, případně si počkejte na premiéru filmu „Margin Call“, který do českých kin přijde podle mého odhadu na přelomu roku. Každopádně se jednalo o prozatím největší bankrot v americké historii, index Dow Jones v ten den propadl o více jak 500 bodů a mezibankovní depozitní trhy v podstatě zamrzly.
Jisté pořekadlo tvrdí, že „národ, který si nepamatuje svoji historii, si ji bude nucen prožít znova“. Do značné míry analogicky bychom mohli tato slova použít pro finanční trhy, protože i tam se historie zhusta opakuje. To, co přivedlo Lehman Brothers na finanční hřbitov, byla kombinace nezvládnuté (resp. nezvládnutelné) finanční páky a extrémně nepříznivých podmínek na bankovním trhu. Poměr držených aktiv vůči vlastnímu kapitálu byl v roce 2003 ještě „relativně“ mírných 24:1, v roce 2007 se již však dostal na 31:1. Pokles hodnoty těchto aktiv v řádu 3-4% by tak spolehlivě vymazal veškerou účetní hodnotu banky. Za poměrně zdravý poměr je navíc považováno maximálně 10:1.
Nemusíme však pro podobné případy chodit příliš daleko, něco podobného se (možná) vaří jen několik stovek kilometrů odsud. Na počátku týdne se „do řečí“ dostala belgická banka . Ta už sice jednou de facto zkrachovala (v roce 2008), díky koordinované pomoci vlád Belgie a Francie se ji však podařilo jakž takž zachránit. Současná situace je však v porovnání s rokem 2008 o poznání horší. Objem „aktiv“ na bilanci banky dosahuje přibližně 520 miliard eur, vlastní kapitál banky je však pouhých 8,8 miliard – a to včetně pomoci ve výši 6,4 miliardy eur, poskytnuté daňovými poplatníky před třemi roky. Pokud měla banka Lehman Brothers těsně před svým úpadkem poměr aktiv vůči vlastnímu jmění 30:1, v případě se bavíme o 60:1!! Lze se sice do určité míry utěšovat faktem, že majoritu v bance drží francouzské a belgické státní entity (tj. francouzský a belgický daňový poplatník), za záruku čehokoliv to však lze považovat jenom s velkou mírou nadsázky. V první reakci na zmínky o problémech banky se obě vlády nechaly svorně slyšet, že zachrání „ještě jednou“. Nic jiného se ostatně ani nedalo čekat. Neuplynul však ani týden a uvedená strategie dostává trhliny. Původní nadšení vyprchalo a vlády respektive jejich ministři financí hovoří spíše o rozdělení banky na „dobrou“ a „špatnou“ s tím, že toxická aktiva by se logicky ponechala v té „špatné“. Cože? Dobrá a špatná banka? Neslyšeli jsme to už někdy? Že by něco jako „Agrobanka“?
Jak jsem si dovolil zmínit v úvodu, nejenom finanční historie se vytrvale opakuje. Vzhledem k tomu, že problémy belgické jsou všechno jen ne triviální, lze mediální mlčení v této věci pochopit jen stěží. Snad pomůže rychlý pohled na strukturu aktiv banky – řecké, portugalské, italské státní dluhopisy a miliardy Euro půjček municipalitám v těchto zemích. Tedy, kromě jiného… Tady nejde o komerční, ale politický bankrot.
Pozn.: Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin