Krugman: Cesta k triumfu a cesta k bolesti

Ve Spojených státech i v Evropě napáchala obrovské škody doktrína, která říká, že v důsledku finanční krize se musí zachraňovat banky a náklady této pomoci musí platit veřejnost. Tato doktrína byla proklamována s tím, že neexistuje žádná alternativa - že záchrana bank a následné snižování vládních výdajů jsou nezbytné pro uklidnění finančních trhů. K tomu se přidalo tvrzení, že fiskální utahování dokonce začne vytvářet pracovní místa - zvýší důvěru spotřebitelů a podniků, což se projeví jejich vyššími výdaji, které více než vyváží snížené vládní výdaje.

Uvedená doktrína se stala velmi vlivnou, drželi se jí republikáni v USA i ECB. Nyní již vidíme její důsledky a není to pěkný obrázek. Řecko je utahováním dotlačeno do neustále se prohlubujícího poklesu. Britská ekonomika kvůli němu stagnuje a důvěra v této zemi klesá, namísto toho, aby rostla. A Lotyšsko, které bývá dáváno za příklad, sice snížilo deficity, ovšem za cenu 16% nezaměstnanosti. Jeho ekonomika sice roste, ale stále zůstává o 18 % menší než před krizí. Pomoc bankám a trestání pracujících tak receptem na prosperitu není. Existuje ale vůbec nějaká alternativa?

Island byl považován za příklad naprosté katastrofy. Jeho šílení bankéři zemi zadlužili a zdálo se, že se nachází v neřešitelné situaci. Stala se ale zajímavá věc. Zoufalství této země jí zabránilo vydat se konvenční cestou. A tak když každý zachraňoval banky, na Islandu banky bankrotovaly a posilovala se záchranná sociální síť. A když se všichni snažili uklidnit mezinárodní investory, Island zavedl přechodná omezení toku kapitálu. Nyní je jasné, že se nevyhnul velkým ekonomickým škodám a velkému poklesu životního standardu. Podařilo se však omezit nárůst nezaměstnanosti a utrpení těch nejzranitelnějších. „Mohlo to být mnohem horší,“ - to není sice zrovna nejpoutavější slogan. Jenomže v situaci, kdy hrozí katastrofa, je to triumf.

Uvedené je výtahem z „The Path Not Taken“ od Paula Krugmana.

(Zdroj: NYTimes)