Když Čína v roce 2001 vstupovala do Světové obchodní organizace (WTO), domnívali se mnozí, že to pomůže omezit vliv tamních státem vlastněných korporací. Po deseti letech se zdá, že jsou silnější než kdy dřív. Potvrzuje to třeba nedávno zveřejněná zpráva amerického Kongresu, podle níž jsou čínské státní firmy příliš zvýhodňovány a jejich role v ekonomice stále roste.
Ať už jde o textilní průmysl, telekomunikace nebo ocelářství, vláda v Pekingu tiše ovlivňuje a krotí tržní síly. Podle toho, jak uzná za vhodné. Obří podniky dostávají levné úvěry, legislativa je aplikována selektivně, často v neprospěch rivalů ze soukromého sektoru. Giganti typu China Telecom si mohou bez výhrad antimonopolních úřadů užívat výsadního postavení. Když si ale cizinci jako Cola dělají zálusk na místní firmy, může být akvizice bez okolků zablokována.
V nejdůležitějších odvětvích ekonomiky, které vláda považuje za strategické, je tvrdě prosazována konsolidace. Výsledné mamutí koncerny pak ovládá Komise pro správu státních aktiv (SASAC). Ta nyní drží kontrolní podíly v asi 120 společnostech v hodnotě kolem 4 bilionů dolarů. Podle Boston Consulting Group se jedná o“nejmocnější organizaci, o které jste nikdy neslyšeli“. Ne vždy však SASAC prosadí svou. Některé státní koncerny mají mocné přímluvce na vysokých místech.
Úkolem SASAC je, mimo jiné, modernizace vlastněných společností. Zářným příkladem úspěchu je ocelářství. Zatímco v minulosti odvětví tvořila změť malých, nekonkurenceschopných podniků, stát prostřednictvím SASAC nařídil rozsáhlé slučování, jehož výsledkem byl vznik tří gigantů a pěti dalších hráčů středního kalibru – dost na to, aby si mohli vzájemně konkurovat doma a také vyrazili na zkušenou do zahraničí. Myšlenka, že by na čínský trh mohli proniknout i zahraniční oceláři jako Tata Steel nebo , se nicméně zatím zdá příliš pokroková.
Podle kongresové zprávy se státem vlastněné společnosti podílejí na čínském nezemědělském HDP ze dvou pětin. Pokud se započítají i firmy dostávající dotace, zvýší se tento podíl na polovinu. Soukromý sektor na bankovní úvěry nedosáhne, a tak musí spoléhat na neformální zápůjční systém. Právě na něj se ale vláda v obavě před úvěrovou bublinou v poslední době hodně zaměřuje, a tak soukromníkům nastávají těžké časy.
Zastánci modernizační role čínského státu poukazují na rostoucí zisky státních firem a snahu SASAC jmenovat do představenstev nezávislé poradce. Podle oficiálních čísel se zisk společností ve správě SASAC minulý rok zvýšil na 129 mld. USD. Odpůrci kontrují, že rostoucí zisky na papíře nejsou důkazem efektivity nebo dobrého managementu. Několik firem s privilegovaným postavením (telekomunikace, energetika) generuje víc než polovinu veškerých zisků. Studie hongkongského Institue for Monetary Research tvrdí, že po započtení tržních úrokových sazeb (z úvěrů) by „byly zisky státních koncernů na nule“.
Jenže čínský stát není obyčejný chamtivý soukromník. Jím spravované firmy musí plnit i jiné než čistě komerční cíle a v zájmu státu nést dodatečné náklady. Když nedávno prudce vzrostla cena uhlí, dostaly energetické koncerny zákaz přenášet navýšení na konečné spotřebitele. To se pochopitelně řadě manažerů nelíbí (jak dokládá průzkum mezi absolventy China Europe International Business School), ale proti všemocnému státu nic nezmohou.
(Zdroj: Economist, Bloomberg)