Původně jsem měl připraveno něco jiného, ale tohle mě skutečně zaujalo. Nezachytil jsem jméno, ale zřejmě šlo o někoho, kdo se pohybuje v Bruselu. V rádiu ta paní totiž uváděla, že má již delší dobu mnohem lepší pocit z toho, jak to vypadá s krizí v eurozóně. V Bruselu prý dokonce již asi dva a půl měsíce nezaznamenala vážnější hovor na téma budoucnosti eura.
Pro mne je uvedené asi tak stejné, jako kdyby se lékaři poté, co stabilizují kolabujícího pacienta, poplácali po ramenou, jak jsou dobří, a rozešli se domů s tím, že zbytek dokoná příroda. Vím, že už je to neustále dokola, ale podívejme se v kostce na to, co se v eurozóně děje.
Před dávnými lety začaly trhy považovat všechny země v eurozóně za cca stejně rizikové jako Německo, což na periferii vyvolalo bubliny jak na trzích se zbožím a službami (tedy snížilo jejich konkurenceschopnost), tak na trzích s investičními aktivy, zejména nemovitostmi. K tomu lži a nezodpovědnost v Řecku. Krize přinesla vystřízlivění, prudce vzrostly prémie, ustalo recyklování německých úspor poptávkou z periferie a začal kolabovat euro-bankovní sektor. Nakonec přece jenom přichází ECB, která podporuje bankovní sektor a částečně snižuje prémie; z veřejných peněz je pak pokryta část potřeby refinancování periferie. Pacient je stabilizován, ale ve stavu, kdy stačí málo a začne opět kolabovat. Za vypíchnutí ohledně jeho stavu stojí zejména následující:
Systém Target2, který původně představoval systém vypořádání plateb mezi ECB a centrálními bankami zemí eurozóny, nyní efektivně financuje velkou část obchodních deficitů periferie. V tomto systému, který efektivně nahrazuje „tržní“ recyklaci německých úspor na periferii, se tak přes ECB v podstatě opět kupí pohledávky jádra za jihem, i když ve velmi maskované podobě. Do nekonečna to ale nejde.
O odchodu z eurozóny se zatím reálně nikde nemluví, všichni tedy alespoň implicitně spoléhají na to, že konkurenceschopnost periferie bude obnovena vnitřní devalvací. Jednoduše řečeno, nezaměstnanost tam bude muset stoupnout natolik, že dojde k masivnímu poklesu obvykle velmi neflexibilních veličin – cen a mezd. Nejde o nic jiného, než o sázku, že vnitřní devalvace bude dokončena dříve, než bude bolest příliš velká, přijde nějaký populista a věci obrátí v chaos.
Snad celá periferie jasně ukazuje, že reálně hrozí roztočení utahovací spirály „chceme snížit deficity, utáhneme výdaje a zvýšíme daně, deficity nesnížíme podle plánu, ještě utáhneme výdaje a zvýšíme daně...“. Je možné, že věci se nakonec samy usadí - periferii se nakonec podaří prokousat se recesemi a deficity k pozitivní spirále vyššího růstu a rychlejšího snižování deficitů. Zatímco ale ekonomové vedou intenzivní diskusi o tom, zda je to vůbec možné, v Bruselu jsou podle uvedeného komentáře v pohodě.
Nakonec to nejlepší - velkou část eurosystému drží nad vodou ECB. Jako první krok byly její vysoce nestandardní kroky nevyhnutelné, ale pokud by se z nich měl stát stálý stav, posunula by se Evropa z bláta do louže. Na mysli mám zejména to, že čím déle nebude řešena podstata problému, tím více bude ECB uzamčena ve své předchozí uvolněné politice. Výsledkem pak bude buď její razantní ukončení děj se co děj, které bude v podstatě ekvivalentem rozpadu unie. Nebo inflace. Ano, obvykle si zde tak trochu utahuji z inflačníků. Ale právě uzamčení ECB v její dosavadní strategii je jedním z mála (zatím teoretických) kanálů, které by nakonec skutečně mohly dovést k nekontrolované inflaci.
V reálném světě je dostatečnou motivací k rozsáhlým systematickým změnám většinou teprve až krize. Řídíme se totiž heslem „nehas, co tě nepálí“. Budiž, ale řídit se heslem „nehas, co tě spálilo a teď zrovna nepálí“?
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.