Kontrast mezi průběhem francouzských prezidentských voleb, otevírajících cestu k nezpochybnitelné změně v čele státu, a chaosem vytvořeným řeckými parlamentními volbami, kde se zatím nerýsuje žádná perspektiva vlády, nás nesmí vést k tomu, abychom zapomínali na společnou tendenci, kterou tyto volby ukázaly: vzestup menšinových, avšak stále halasnějších hnutí, jež zpochybňují pořádek nastolený tradičními stranami. Tato tendence je stále zřetelnější v celé Evropě, píše francouzský list Le Monde.
Ve Francii se v prvním kole prezidentských voleb 18 procent voličů rozhodlo vyjádřit své odmítání Evropy a imigrace, když hlasovalo pro Marine Le Penovou. V Řecku sedm procent voličů poslalo do parlamentu 21 poslanců neonacistické strany Zlatý úsvit, která má ve svém programu zaminování hranic s Tureckem, aby se tak zabránilo imigraci. V Itálii zaznamenalo "antipolitické" hnutí komika Beppe Grilla, které kritizuje korupci a úsporná opatření, průlom v obecních volbách.
V jiné podobě zase Německá pirátská strana, stoupenkyně svobodného využití informačních technologií, zaznamenala průlomový vstup do politiky a znepokojuje velké strany.
Tato hnutí mají málo společného. Je například obtížné přirovnávat mladé španělské aktivisty, kteří protestují proti zprofanované vládě velkých stran, ke xenofobním a protiislámským hnutím, která sílí již roky na severu Evropy či v Rakousku.
Ať tato hnutí patří k extrémní pravici či k radikální levici, která zpochybňuje současnou orientaci evropské politiky, nebo stojí zcela na okraji systému, dorážejí na tradiční formace, zejména na velké politické směry, které již po desítky let berou za svůj evropský projekt. Dorážejí na ně tím spíše, že ekonomická krize a státní zadluženost vytvořily společnou problematiku v celém evropském politickém prostoru.
Politická Evropa existuje a každé národní volby se více než kdy dříve odrážejí v dalších zemích EU.
Pro tradiční strany to je velké pokušení začlenit v reakci na to některá témata těchto hnutí do svého programu. To, jak Nicolas Sarkozy při své prezidentské kampani pod tlakem nacionalistické Národní fronty například v otázce hranic přitvrdil, dokonale ilustruje nebezpečí takového vývoje.
Je naprosto zjevné, že to není dobrá strategie. Této výzvě je však nutno čelit: zdá se, že dnes zřejmě není žádné hnutí na evropské úrovni schopno reagovat na otázky, které tato fronta odporu klade. Tuto problematiku musejí velké strany urychleně řešit, jinak hrozí, že je pohltí.