Každý krok politiků a centrálních bankéřů učiněný v posledních pěti letech měl podpořit ekonomiku a zachránit finanční systém. Ve výsledku došlo k pokoutnému znárodnění trhů. Centrální banky jsou nejdůležitějšími hráči na mnoha trzích dluhopisů západních vlád. Akcie rostou pouze tehdy, když centrální banky tisknou peníze. A bankovní systém je neuvěřitelně závislý na přímé či nepřímé státní podpoře.
Začněme u bank. Jejich hlavním úkolem je přesměrovávat finanční prostředky od střadatelů k těm, co si chtějí půjčit, tradičně od domácností k firmám. Zdrojem financování dnešních bank nejsou jen vklady, ale i kapitálové trhy. Až do roku 2007 si evropské banky mohly na trzích půjčovat levněji než nefinanční korporace (ty s investičním ratingem). V posledních pěti letech však došlo ke zvratu a banky čelí na kapitálových trzích horším podmínkám než větší část soukromého sektoru. Je tak významně zpochybněna jejich role zprostředkovatelů toku peněz v ekonomice.
Potíže s financováním bank se podařilo zmírnit masivními injekcemi likvidity od centrálních bank, naposledy ze strany ECB, která rozdala 1 bilion EUR v tříletých úvěrech. Banky se tak staly ještě více závislé na věřitelích z řad státních institucí. ECB půjčky rozdělila v naději, že po vypršení splatnosti je bude refinancovat už soukromý sektor. To je dost pochybná sázka. Trampoty se sháněním financí pronásledují evropský bankovní systém bezmála pět let.
Úvěry státních a mezivládních institucí kompenzují útěk investorů z problematických zemí Evropy. Podle některých odhadů vloni ze Španělska odteklo 100 mld. EUR, z Itálie 160 mld. EUR, hlavně kvůli odlivu vkladů a prodávání státních dluhopisů v držení zahraničních investorů. Mezinárodní platební styk v Evropě prochází ECB. U ní se v případě několika periferních ekonomik vytvořila velká dlužnická pozice, zatímco Německo, Finsko a Lucembursko se staly čistými věřiteli.
Dluhopisový trh byl vždy ovlivňován centrálními bankami: očekávání ohledně budoucích krátkodobých úrokových měr má dopad na výnos dluhopisů. Americký Fed ale slíbil, že sazby ponechá na téměř nulové úrovni až do roku 2014, což je bezprecedentní závazek. Centrální banky stlačují dluhopisové výnosy s pomocí programů kvantitativního uvolňování, často velmi objemných. Bank of England nyní vlastní téměř třetinu celého trhu britských obligací. Výsledný efekt je ten, že výnosy už nezávisí jen na rovnováze nabídky státu a poptávky soukromého sektoru.
V podmínkách masivních zásahů zvnějšku je těžké rozluštit signály vysílané trhem. Svědčí nízké výnosy britských obligací o podpoře, kterou investoři vyjadřují úspornému programu Davida Camerona? Nebo jde o signál, že vláda má dostatek prostoru uvolnit fiskální politiku a půjčit si víc. Díky kvantitativnímu uvolňování si nemůžeme být zcela jisti.
Vytvořil se podivný spletenec. Vlády stojí za bankovním systémem a ten zas ve velkém nakupuje jejich dluhy. Tento finančně-politický komplex je posilován neochotou vlád nechat banky padnout. Heslem dne je raději intervence než opakování omylů 30. let minulého století.
Historická zkušenost napovídá, že jak se stát začne angažovat v nějakém sektoru ekonomiky, stáhnout se zpět se mu zpravidla příliš nechce. Vzhledem k neradostným vyhlídkám světové ekonomiky je těžké představit si, že likviditní podpora bankám bude v blízké budoucnosti zastavena, nebo že začnou růst sazby centrálních bank. Vstupujeme do nové éry znárodněných trhů.
(Zdroje: The Economist, Bloomberg)