Debata o tom, zda americké banky nejsou příliš veliké, nabírá na obrátkách. Po roce 2008 dospělo několik analytiků a ekonomů k názoru, že některé instituce jsou příliš velké na to, aby padly. To znamená, že v případě jejich problémů by jim musela být poskytnuta pomoc. Nedávné ztráty Chase a skandály týkající se praní peněz v a zase vyvolaly otázky ohledně toho, zda nejsou tyto složité organizace příliš velké na to, aby je bylo možno vůbec řídit. Podobné otázky vyvolává i situace v Evropě. Jsou některé banky příliš velké na to, aby je bylo možné zachránit (s tím, že jejich kolaps by vedl k dramatickému zhoršení krize v eurozóně)?
Zastánci současného systému velkých bank používají několik hlavních argumentů, pokud se ale podíváme na fakta, žádný z nich není přesvědčivý. William B. Harrison, který dříve působil v čele , tvrdí, že růst bank v posledních desetiletích odrážel tržní vývoj a podpora ze strany vlád při něm nehrála roli. Zapomíná však na to, že tento růst představuje jev, který nastal nedávno. V roce 1995 měla velká šestka, tedy , , , & Co., a , aktiva dosahující jen 17 % amerického HDP. V roce 2005 to ale bylo už téměř 50 % HDP. A dnes to je 60 % HDP. Není to stále tolik jako v Německu či Velké Británii, to ovšem neznamená, že jde o bezpečnou úroveň. Je paradoxní, že po roce 2008 se velké banky staly ještě větší.
Podle Harrisona a dalších je růst velikosti bank dán tím, co vyžaduje mezinárodní obchod a globální korporátní klienti. Mezinárodní obchod ale procházel boomem po mnoho let už po druhé světové válce a velikost bank relativně k ekonomice nerostla. Když hovořím s vedením firem, klade důraz na to, aby mu bankovní služby poskytovalo několik institucí, nechce se spoléhat na jednu megabanku. Vývoj po roce 1995 tak nebyl dán situací v mezinárodním obchodě, ale deregulací, která byla výsledkem lobbingu lidí jako Sanford Weill, bývalý šéf . Deregulace mu umožnila udělat ze bankovní supermarket. V červenci tohoto roku ale sám Weill uvedl, že investiční banky by měly být odděleny od komerčního bankovnictví.
Celý popsaný problém je ve skutečnosti o tom, že zisky finančních institucí se privatizují v době, kdy vše jde dobře, a ztráty se znárodňují ve chvíli, kdy se věci vyvíjejí špatně. Nikdo nikdy nenašel nějaké úspory z rozsahu, které by se objevovaly u bank s aktivy převyšujícími 100 miliard aktiv, velká šestka má ale aktiva vyšší než 1 bilión dolarů. Tyto megabanky v podstatě představují velké, netransparentní a nebezpečné programy podpory ze strany vlády.
Zastánci velkých bank také poukazují na to, že americké banky nepatří mezi největší. Při srovnávání ale musíme brát v úvahu to, jaké účetní standardy se v jednotlivých zemích používají a zejména to, jak se pracuje s deriváty. Já a můj kolega John Parsons z Massachusetts Institute of Technology jsme například převedli rozvahu do mezinárodních standardů a aktiva narostla o 4 biliony dolarů. Podle tohoto měřítka jsou a největšími bankami na světě.
Americkému nefinančnímu sektoru se i v polovině 90. let vedlo dobře a byl schopen provozu velkých globálních dodavatelských řetězců a zvyšování produktivity. Spojené státy by měly snížit velikost svých největších bank a zjednodušit je tak, aby mohly padnout, a vláda či centrální banka jim nemusela poskytovat pomoc.
Autorem je Simon Johnson, který působí na MIT Sloan School of Management a Peterson Institute for International Economics.
(Zdroj: Bloomberg)