Aktualizováno Během posledních 200 let byla ekonomická prosperita otázkou vytvoření a udržení symbiotického vztahu mezi vládou a soukromými podniky. Tento vztah patřil dlouhou dobu mezi silné stránky Spojených států, zatímco mnohým dalším zemím se ho vytvořit nepodařilo. Je ale možné, že v USA nyní toto partnerství dostává trhliny? A co by to znamenalo pro dlouhodobý růst?
Pro začátek se při hledání odpovědi můžeme otočit k autorům knihy „Why Nations Fail“. Daron Acemoglu a James Robinson se v ní zabývají vývojem politické moci a ekonomickou historií. Ukazují, že v roce 1750 byl příjem na hlavu po celém světě podobný, i když existovalo několik prosperujících výjimek. Po roce 1800 ale přišla dramatická změna; v některých zemích začal prudký průmyslový rozvoj, jiné však zaostávaly. Průměrné příjmy po roce 1900 téměř všude rostly, ale příjmová konvergence byla překvapivě malá. Země, které byly bohaté v roce 1900, jsou tak stále relativně bohaté i dnes. To samé platí o těch chudých, i když existují pozoruhodné výjimky ve východní Asii a u zemí těžících ropu.
Acemoglu a Robinson se domnívají, že to vše je výsledkem toho, jak byla od počátku nastavena férová pravidla hry v jednotlivých zemích. Země jako USA a Velká Británie zbohatly, protože se jejich občané zbavili elit, které byly u moci, a namísto toho vytvořili společnost, které se vláda zodpovídala a reagovala na její potřeby. Byly tak vytvořeny výborné podmínky pro inovace a soukromé podnikání.
Spojeným státům se tedy podařilo vyhnout se problémům, kterým čelily ostatní země. Nyní ale vzniká mocná koalice zaměřená proti vlivu, který má vláda. Vnímá vládu tak, že zneužívá svou moc a stojí v cestě ekonomickému oživení a růstu. Ekonom Arthur Laffer vyjádřil tento postoj za mnohé, když řekl: „Vládní výdaj pracovní místa nevytváří, ale ničí je.“ Pravdou ale je, že americkou ekonomiku vytvořili všichni, svou konstruktivní roli hráli jedinci, ale vláda také. Můžeme však dnes dosáhnout dohody v tom, jak rozdělit získané výhody a jak se podělit o náklady?
Mohli bychom tak učinit postupnou fiskální reformou, která by vrátila rozpočtové výdaje tam, kde byly před Bushovými daňovými změnami. Paul D. Ryan ale navrhuje velmi rozdílný přístup. Chce omezovat roli vlády mimo výdaje na obranu, chce posilovat soukromý sektor, kterému by měla jít vláda z cesty. Podle mých odhadů by tím ale zničil pozitivní funkci, kterou vlády plní – vylil by vaničku i s dítětem. To by nebylo dobré ani pro rozvoj soukromého sektoru, na kterém jsme všichni závislí.
Autorem je bývalý hlavní ekonom MMF Simon Johnson, který nyní působí na M.I.T. Sloan School of Management.
(Zdroj: Economix.blogs.nytimes.com)