Za měnovou válku můžeme považovat situaci, kdy se mnoho zemí snaží o oslabení své měny s cílem podpory domácí ekonomiky. Dnes tak pravděpodobně činí Spojené státy, Velká Británie, Švýcarsko, Japonsko, Čína, mnohé z rozvíjejících se ekonomik a možná i eurozóna. Alespoň to tvrdí hlavní ekonom společnosti Natixis Patrick Artus. Nástrojem měnových válek je podle něho obvykle růst monetární báze, snižování klíčových sazeb, často pod úroveň tempa růstu, a přímé měnové intervence. Výsledkem takových kroků je za běžných okolností růst volatility měnového kurzu spolu s rychle se měnícími otevřenými pozicemi na měnových trzích.
Artus nezůstává pouze u slov a prezentuje i „indikátor intenzity měnových válek“ v globální ekonomice. Jeho vývoj shrnuje graf:
Index vykazuje vysokou korelaci s otevřenými pozicemi na měnových trzích (0,69), měsíčními změnami měnových rezerv (0,66), rozdílem mezi sazbami a výší růstu (0,62) a se změnami monetární báze (0,56). Z jeho vývoje je patrné, že intenzita globálních měnových válek byla nejvyšší v letech 2006, 2007, na konci roku 2010 a na počátku roku 2011. I nyní dosahuje ukazatel pozitivních hodnot, což značí, že měnové války stále probíhají. Jejich intenzita je ale podle ekonoma malá.
Artus se poté věnuje vztahu mezi rizikovými prémiemi na globálních trzích a nabídkou peněz. Podle jeho názoru by se rizikové prémie měly nacházet velmi vysoko, a to z především z následujících důvodů: V eurozóně se roztáčí spirála deprese, která znemožňuje snížení fiskálních deficitů (výjimku představuje Německo). K tomu se přidává nejistota ohledně fiskálního vývoje ve Spojených státech a v Japonsku. Strukturální síly snižují růst v rozvíjejících se ekonomikách a na konec přidejme volatilní měnové trhy, kterými hýbe obrovský objem mezinárodních kapitálových toků.
Na trzích ale i přes výše uvedené můžeme pozorovat kontrakci rizikových prémií, což je patrné zejména u akcií, korporátních dluhopisů, bankovních i vládních dluhopisů. Příčinou je podle ekonoma vysoká nabídka likvidity. Hovoří v této souvislosti o přenosovém mechanismu monetární politiky, který funguje tak, že její uvolnění tlačí investory do rizikových aktiv. Hlavní Artusův závěr je pak ten, že popsaná rizika jsou dlouhodobá, centrální banky budou tedy donuceny k dlouhodobě uvolněné monetární politice, která by bránila růstu rizikových prémií. Vývoj globální měnové báze od roku 2002 (v poměru ke světovému HDP) shrnuje druhý graf:
Za speciální případ ekonom považuje ECB. Ta čelí velmi rozdílným sazbám v jednotlivých částech eurozóny a tyto rozdíly se nepodaří plně srovnat jejími nákupy vládních dluhopisů. Pokud by totiž probíhaly v příliš vysokém objemu, vytvořilo by to u vlád snažících se o snížení deficitů morální hazard. Pokud se tedy má náklad financování soukromých subjektů posunout na normální úroveň, nemůže ECB intervenovat na trzích s dluhopisy veřejného sektoru, ale přímo na trzích s dluhopisy sektoru soukromého.
(Zdroj: Natixis)