Krize eura už Evropskou unii proměnila z dobrovolného svazku rovnoprávných států na vazbu mezi věřiteli a dlužníky, z níž není úniku. Věřitelé mohou očekávat, že kdyby některý z členských států měnovou unii opustil, přijdou o značné sumy, a přesto jsou dlužníci podrobováni politikám, jež prohlubují jejich propad, ztěžují jejich dluhové břemeno a zachovávají jejich podřízené postavení. Krize teď proto hrozí rozvrácením samotné EU. To by byla tragédie historické velikosti, jíž může předejít jedině německé vedení.
Příčiny krize nelze řádně pochopit, neporozumíme-li fatální vadě eura: vytvořením nezávislé centrální banky se členské země zadlužily v měně, již neovládají. Úřady i účastníci trhu zprvu přistupovali ke všem státním dluhopisům, jako by byly bezrizikové, čímž vznikla zvrácená pobídka, aby se banky plnily slabšími dluhopisy. Když řecká krize probudila strašáka krachu, finanční trhy zareagovaly s velkou razancí a všechny silně zadlužené členy eurozóny odsunuly do postavení rozvojové země předlužené v cizí měně. K silně zadluženým členským zemím se následně přistupovalo, jako by si za své neštěstí mohly pouze a výhradně samy, a strukturální vada eura zůstala nenapravena.
Jakmile tomuto porozumíme, řešení se nabízí prakticky samo. Lze jej shrnout jedním slovem: eurobondy.
Kdyby země dodržující nový fiskální kompakt EU měly možnost převést celý objem svého vládního dluhu na eurobondy, příznivé důsledky by představovaly naprostý zázrak. Nebezpečí platební neschopnosti by se rozplynulo, stejně jako rizikové prémie. Bilance bank i rozpočty silně zadlužených zemí by dostaly okamžitou vzpruhu.
Itálie by například ušetřila až 4 % HDP, její rozpočet by se přehoupl do přebytku a úsporné kroky by nahradila fiskální stimulace. Tamní ekonomika by díky tomu rostla a míra zadluženosti by klesla. Většina zdánlivě bezvýchodných problémů by zmizela jako pára nad hrncem. Bylo by to jako probuzení ze zlého snu.
Podle fiskálního kompaktu by členským zemím bylo dovoleno vydat nové eurobondy pouze jako náhradu dluhopisů s brzkou splatností; po pěti letech by se zbývající dluhy postupně snižovaly na 60 % HDP. Kdyby členská země hospodařila s dalšími dluhy, mohla by si půjčovat pouze na vlastní jméno. Je třeba připustit, že fiskální kompakt potřebuje určité úpravy, aby se zajistilo, že sankce za neplnění budou automatické, okamžité a ne příliš drtivé, aby byly věrohodné. Přísnější fiskální kompakt by prakticky eliminoval riziko platební neschopnosti.
Eurobondy by tudíž nezruinovaly úvěrový rating Německa. Právě naopak, ze srovnání s dluhopisy Spojených států, Velké Británie a Japonska by vycházely příznivě.
Jistěže, eurobondy nejsou všelék. Vzpruha plynoucí z eurobondů by k zotavení stačit nemusela; možná že by byla nutná další fiskální a/nebo měnová stimulace. Mít takový problém by ale byl luxus. Tíživější je, že eurobondy by neodstranily rozdíly v konkurenční schopnosti. Jednotlivé země by i tak musely podstoupit strukturální reformy. Dále by EU potřebovala také bankovní unii, aby byly úvěry dostupné ve všech zemích za rovných podmínek. (Kyperská záchrana tuto nezbytnost ještě zesílila, protože hřiště je po ní ještě nerovnější.) Německý souhlas s eurobondy by ale změnil ovzduší a potřebné reformy usnadnil.
Želbohu Německo zůstává zarytě proti eurobondům. Od chvíle, kdy kancléřka Angela Merkelová myšlenku vetovala, nejsou předmětem vůbec žádných úvah. Německá veřejnost si neuvědomuje, že souhlasit s eurobondy by bylo mnohem méně rizikové a nákladné než pokračovat v uskutečňování pouhého minima k zachování eura.
Německo má právo eurobondy odmítnout. Nemá ale právo bránit silně zadluženým zemím, aby svému strádání unikly tím, že se spojí a vydají je. Jestliže Německo s eurobondy nesouhlasí, mělo by uvažovat o opuštění eura. Eurobondy vydané eurozónou bez Německa by kupodivu ze srovnání s americkými, britskými a japonskými dluhopisy stále vycházely příznivě.
Příčina je prostá. Jelikož je veškerý nahromaděný dluh denominován v euru, vše závisí na tom, která země euro opustí. Kdyby odešlo Německo, euro by devalvovalo. Dlužnické země by znovu získaly svou konkurenční schopnost. Jejich dluh by se v reálných hodnotách snížil, a kdyby vydaly eurobondy, hrozba bankrotu by zmizela. Jejich dluh by byl znenadání udržitelný.
Zároveň by většina tíhy korekčního břemene dolehla na země, jež euro opustily. Jejich vývozy by byly méně konkurenceschopné a na domácím trhu by narážely na tvrdé soupeře z torza eurozóny. Utrpěly by rovněž ztráty u pohledávek a investic denominovaných v euru.
Naproti tomu, kdyby eurozónu opustila Itálie, její dluh denominovaný v euru by se stal neudržitelným a musel by se restrukturalizovat, což by globální finanční soustavu uvrhlo do chaosu. Má-li tedy někdo odejít, neměla by to být Itálie, ale Německo.
Existují pádné důvody k tomu, aby se Německo rozhodlo, zda přijme eurobondy, anebo opustí eurozónu, ale už méně jasné je to, která z těchto dvou možností bude pro zemi lepší. K takovému rozhodnutí jsou oprávněni jedině němečtí voliči.
Kdyby se dnes v Německu mělo konat referendum, zastánci odchodu z eurozóny by hravě zvítězili. Soustředěnější uvažování by ale mohlo názor lidí změnit. Zjistili by, že se značně zveličuje cena, již by Německo zaplatilo za souhlas s eurobondy, a naopak že se bagatelizuje cena, kterou by zaplatilo za ústup od eura.
Potíž je v tom, že Německo k volbě nic nenutí. Může pokračovat v uskutečňování pouhého minima k zachování eura. Právě tuto možnost zjevně upřednostňuje Merkelová, přinejmenším do příštích voleb.
Evropa by na tom byla nekonečně lépe, kdyby si Německo definitivně vybralo mezi eurobondy a odchodem od eura, ať už by zvolilo tak či tak; ostatně lépe by na tom bylo i Německo. Situace se zhoršuje a v dlouhodobějším výhledu se nevyhnutelně stane neudržitelnou. Neřízená dezintegrace vyvolávající vzájemné výčitky a neuspokojené nároky by Evropu uvrhla do horšího stavu, než v jakém byla, než se pustila do smělého experimentu sjednocení. To zajisté není v německém zájmu.
George Soros je předsedou společnosti Soros Fund Management a nadační sítě Open Society Foundations.
Copyright: Project Syndicate, 2013.