Na počátku května jsme si zde mohli přečíst inspirativní článek od neznámého autora zaměřující se na absurdní poplatky našich bank. Pro mě byly nejzajímavější úvahy na téma úroku. Ten je jednou ze základních cen v ekonomice a bez přehánění i filozofickým oříškem. Ve zmíněném článku se objevilo mimo jiné následující:
„Až do začátku 16. století bylo půjčování peněz považováno za lichvu, za těžký hřích. Znamenalo totiž prodávat dar od boha – čas. Jednalo se vlastně o zneužívání bližního, který se dostal do nesnází. Půjčení peněz za úrok nebylo nic jiného než zahálčivý způsob vydělávání peněz, protože stačilo pouze čekat. Lichváři na smrtelné posteli se báli, že skončí v pekle a vraceli úroky všem, které za svůj život okradli“. K tomu neznámý autor přidal citát od neznámého františkánského mnicha ze 14. století: „Obchodník není oprávněn v daném typu transakce požadovat vyšší platbu od toho, kdo nemůže účet srovnat hned než od člověka, který může zaplatit ihned. Kdyby to udělal, tak by prodával čas a dopustil by se lichvy tím, že prodává něco, co mu nepatří.“
Církev 16. století byla zřejmě selektivně uvažující institucí. Čas je od boha, či přesněji řečeno z něj. Stejně jako obilí, chleba, voda a všechny další „komodity“, proti jejichž obchodování vykladači písma neprotestovali a neprotestují. Úrok je ale přesto trnem v oku nejednoho školastika a moralistů obecně. Onen mnich měl pravdu v tom, že věřitel vlastně prodává čas. Přesněji řečeno, prodává svou spotřebu v čase. Chci-li spotřebovávat z něčeho, co nemám, musím zaplatit. Umožním-li to někomu, je na místě kompenzace. Podstatu věci zastírá to, pokud vše situujeme do obrázku zazobaného lichváře, ke kterému přichází vyhublý chuďas poprosit o pár grejcarů na skývu chleba. Pokud by ale byl obecně platný princip nulového úročení, nesměl by úrokovou kompenzaci požadovat ani tento chuďas, ke kterému by pro zbytek peněz přišel zazobanec.
Princip je ale ještě jednodušší. Položme si několik otázek: Pokud byste si mohli vybrat, pojedete na dovolenou radši hned, nebo za pět let? Půjdete do kina na zajímavý film hned, nebo radši až za rok? Dáte si dobrou večeři dnes večer, nebo za měsíc? Pokud odpovídáme ze „standardní“ pozice (tedy ne třeba z pozice „dnes mě bolí záda a večeři bych si neužil“), u většiny z nás budou asi patrné jasné preference pro „dnes, hned, nyní...“ Dokonce se můžeme věnovat i tomu, jak silné tyto preference jsou. Například: O co lepší/dražší by musela být večeře za měsíc, abych se kvůli ní vzal dobré večeře dnes? Odpovědi se mohou lišit, dovolím si ale tvrdit, že většina populace by požadovala, aby budoucí večeře byla dražší. Jinak řečeno, požadovala by úrok. Požadovala by, aby za zřeknutí se „nyní“ dostlala více „potom“.
Uvedené ale nemusí být pouze předmětem hrubého konzumerismu (možná, že ten situaci také spíše zastírá). Všichni víme, že „kdo rychle dává, dvakrát dává“. To ale zrcadlově znamená, že kdo rychle bere, dvakrát bere. Jinak řečeno, „nyní“ je více než „potom“*. Očekával bych i to, že pokud se zeptáme zarytého odpůrce úroků, kdy by měly být zrušeny, odpoví, že ihned. Tedy ne za půl roku, pět, či deset let. Ale hned. I zde je tedy jasná preference „hned“ před „pak“. Jinak řečeno, princip úročení platí i při uvažování o jeho eliminaci.
Na obchodu s časem nevidím nic nekalého. Měl by probíhat férově a je na nás, zda se budeme účastnit. Svým způsobem nám vlastně dává možnost se ho neúčastnit. Podle mého je totiž v jádru věci míchání toho, jak fungují základní ekomechanismy a toho, čemu říkám dobročinnost z donucení. Existence odpovídajícího (ne lichvářského) úroku má své ekonomicko-psychologické rácio (a vsadil bych se, že ti, kteří ho popírají, se podle něho sami chovají). To ale neznamená, že úrok musíme vyžadovat. Pokud mám v obchodě zaplatit 595 Kč a nechám tam 600 Kč, je to dar a je důležité, aby si toho byla strana darující i strana obdarovávaná vědoma. Jinak řečeno, není to samozřejmost, není to vynuceno, je to naše pěkné rozhodnutí. Podobné je to s úroky (konec konců, mohu je přijímat z banky a věnovat na dobročinnost). Tato sociální soudržnost dobrovolná je mnohem hodnotnější než ta vynucená zákonem, či manipulací. I u času jsou nejhorší dary z donucení a z povinnosti.
*Uvažování navíc držíme pouze v rovině spotřeby – půjček na něco, co negeneruje příjmy v budoucnu. Pokud se přeneseme do roviny investiční, je situace ještě jasnější. Je něco nekalého na tom, že půjčíme na koupi traktoru, který zvýší zisky farmáře a on se s námi o ně podělí – splatí úrok z půjčky? Jediná „nekalost“ je v tom, že úrok je fixní platbou, zatímco zisky jsou variabilní a nejisté. Namísto úroku by tak byl namístě podíl ze zisků, ale na principu to nic nemění. Mimochodem, z pohledu nesouhlasících s úrokem nyní žijeme v době zaslíbené. Velmi nízké sazby, které někdo dokonce považuje za finanční represi, jsou totiž skoro „cílovým“ modelem. Největším blahodárcem tak jsou centrální banky – ne kvůli jejich boji s recesí, či depresí, ale kvůli výrazné eliminaci efektivního úročení.