V dubnu 2010 nabídl Mezinárodní měnový fond ve svém Světovém hospodářském výhledu (WEO) optimistické hodnocení globální ekonomiky, když popsal mnohorychlostní zotavení, které je natolik silné, aby v dohledné budoucnosti podpořilo růst HDP ve výši zhruba 4,5% ročně – to je vyšší tempo než v letech 2000-2007, kdy se nafukovala bublina. Od té doby však MMF své ekonomické výhledy setrvale zhoršuje. Očekávané letošní tempo růstu HDP ve výši 3,3% – které bylo v nejnovějším WEO revidováno směrem dolů – se pravděpodobně nepodaří splnit.
Přetrvávající optimismus je odrazem silně pomýlené diagnózy potíží globální ekonomiky. Tak především ekonomické prognózy strašlivě podceňují hloubku krize v eurozóně i její dopad na zbytek světa. A vyhlídky na zotavení dál závisejí na rozvíjejících se ekonomikách, přestože ty zažívají prudké zpomalení. Zesílené zotavení predikované pro letošní rok ve WEO je pokračováním této mylné diagnózy.
Když prezident Evropské centrální banky Mario Draghi loni v létě oznámil, že ECB udělá „všechno, co je potřeba“, aby zachovala euro, ujistil tím finanční trhy. Tlak finančních trhů se pak sice snížil, ale stejně tak se snížila i motivace evropských představitelů řešit problémy se základní hospodářskou a politickou dynamikou eurozóny. Snadno dostupná likvidita ECB dnes udržuje při životě obrovskou část evropské bankovní soustavy.
Eurozóna funguje na základě předpokladu, že veřejné a soukromé dluhy budou v určitém okamžiku splaceny, ačkoliv mnoho zemí dnes čelí větším obtížím než na počátku krize před bezmála pěti lety. V důsledku toho se banky, půjčovatelé a vlády navzájem stahují do zlověstné sestupné spirály. Politici situaci ještě zhoršili tím, že překotně zavedli fiskální úsporné programy, které podkopaly růst HDP a přitom nedokázaly snížit poměry vládního dluhu k HDP. A na obzoru se nerýsuje žádná rozhodná politická akce zaměřená na uzdravení soukromých účetních bilancí.
Problémy Evropy se už navíc neomezují pouze na ni. Vzhledem k rozsáhlým regionálním a globálním obchodním sítím, které Evropa má, brzdí její vnitřní problémy světový obchod a potažmo i globální hospodářský růst. V roce 2012 se objem světového obchodu zvýšil o pouhých 2,5%, zatímco globální HDP vzrostl o neuspokojivých 3,2%.
Období, kdy obchod roste pomaleji než výkon, jsou vzácná a odrážejí silný tlak na zdraví globální ekonomiky. Trauma už sice není akutní, jak tomu bylo v roce 2009, avšak rány přetrvávají – a plodí nové patologie. Ke škodám bohužel dochází v tichosti, což umožňuje politickým zájmům zastírat jakékoliv vědomí naléhavosti potřeby řešit stupňující se problémy globální ekonomiky.
Na tomto skličujícím pozadí je snadné oslavovat úspěch rozvíjejících se trhů. Rozvíjející se a rozvojové ekonomiky koneckonců rostou mnohem rychleji než rozvinuté země. I nejdynamičtější rozvíjející se trhy světa – včetně Číny, Brazílie a Indie – však v současnosti zažívají prudké zpomalení, které nelze ignorovat.
Vezměme si Indii, kde dnes růst dosahuje anualizovaného tempa 4,5%, oproti ročnímu růstu 7,7% v roce 2011. MMF sice předpovídá, že se indická ekonomika v pozdějších měsících roku 2013 vzchopí, ale není jasné, o co se tento optimismus opírá, když všechny ukazatele prozatím naznačují další neveselý rok.
Předpokládanou odolnost rozvíjejících se ekonomik, které v nedávných letech pozvedávaly hospodářské prognózy, je potřeba přehodnotit. Stejně jako rozvinuté ekonomiky zaznamenávaly také rozvíjející se trhy v letech 2000-2007 boom. Na rozdíl od rozvinutých ekonomik si však i na vrcholu krize udržely vysoká tempa růstu HDP a relativní stabilitu. Pokládalo se to za silný důkaz jejich nové hospodářské síly. Ve skutečnosti však šlo do značné míry o výsledek mohutného fiskálního stimulu a úvěrové expanze.
A když nyní účinky stimulačních programů odeznívají, vyplouvají na povrch nové slabiny, jako jsou přetrvávající inflace v Indii nebo špatná alokace úvěrů v Číně. Představa, že rozvíjející se ekonomiky znovu dosáhnou stejných temp růstu jako v letech, kdy se nafukovala bublina, se proto jeví jako přitažená za vlasy.
Ekonomické prognózy se opírají o předpoklad, že ekonomiky se nakonec vyléčí samy. Samoléčebná schopnost ekonomik však funguje pomalu. Ještě problematičtější je, že špatná diagnóza může vést k léčbě, která poškodí ozdravný proces. Přehnaně optimistické ekonomické projekce založené na mylném hodnocení neduhů globální ekonomiky proto ohrožují vyhlídky na zotavení – což má potenciálně dalekosáhlé důsledky.
V Evropě se musí zacelit rány utržené bankami – slabé banky se musí zavřít nebo sloučit se silnějšími – a teprve pak může začít zotavení. To bude vyžadovat rozsáhlou výměnu soukromých dluhů za majetek. Malátnost globální ekonomiky, která se odráží v neduživém růstu obchodu, zase volá po koordinovaném fiskálním stimulu v hlavních světových ekonomikách. Jinak se bude riziko další globální recese i nadále zvyšovat.
Ashoka Mody, bývalý šéf mise Mezinárodního měnového fondu pro Německo a Irsko, je hostujícím profesorem mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních záležitostí Woodrowa Wilsona při Princetonské univerzitě.
© Project Syndicate, 2013.