Všechna ekonomická data je dobré vnímat jako výjimečně nudnou science fiction. U Číny jde ale o ještě větší fikci než kde jinde. Pokud k tomu přidáme tajnůstkářskou vládu, neexistující svobodný tisk a obrovskou velikost této země, je dost těžké vůbec přijít na to, co se v Číně skutečně děje. Poslední známky ale v žádném případě omyl nepřipouštějí: Čína se potácí v hlubokých problémech. Nemyslím tím nějaké škobrtnutí, ale samotný způsob, jak tato země a její ekonomický systém fungují. Mohli bychom říci, že její ekonomický model narazil do Velké čínské zdi a jedinou otázkou je to, o jak tvrdý náraz jde.
Prvního, co si na čínské ekonomice všimneme, je to, jak moc se liší její poměr spotřeby a investic od téměř všech ostatních zemí. Všechny úspěšné ekonomiky směřují část svých příjmů do investic tak, aby zvýšily svou budoucí spotřebu. U Číny se ale zdá, že investicemi pouze zvyšuje svou budoucí schopnost investovat. Je ovšem nutné uznat, že proti ní stojí Spojené státy, kde spotřeba představuje 70 % HDP. U Číny je tento poměr asi poloviční, téměř polovina HDP je investována.
Jak je to vůbec možné? Co drží spotřebu tak nízko a investice tak vysoko bez toho, aby se dostavila rychle klesající návratnost? Odpověď je předmětem velké kontroverze. Já považuji za nejrozumnější vysvětlení na základě práce ekonoma W. Arthura Lewise. Ten tvrdil, že v počátečních fázích rozvoje obvykle najdeme malý moderní sektor vedle velkého tradičního sektoru, který do sebe nasává přebytečnou pracovní sílu. Její existence umožňuje vysoké investice do nových továren bez klesající návratnosti. Zároveň drží celkovou úroveň mezd v ekonomice nízko. Čínskou spotřebu skutečně dusí to, že rodiny si sáhnou jen na malou část příjmů generovaných rychlým růstem. Část z těchto příjmů totiž teče směrem k politickým elitám, většina pak zůstává ve firmách, z nichž velkou část vlastní stát. Pro nás je to podivný systém, který ovšem po několik desetiletí skutečně fungoval. Nyní ale začíná docházet levná pracovní síla.
Mělo by jít o pozitivní posun, protože mzdy rostou a běžní lidé si začínají užívat plody své práce. Zároveň je tu ale potřeba pro dramatickou změnu rovnováhy. Návratnost investic nyní prudce klesá a spotřeba musí rychle růst, aby je nahradila. Otázka je, zda tyto změny mohou proběhnout dost rychle na to, aby se země vyhnula ošklivému propadu. Pravděpodobnost toho, že se to nepodaří, je stále vyšší. Čína roky odkládala nutné změny, namísto toho používala podhodnocenou měnu a uměle levné úvěry. Co současná situace znamená pro zbytek světa? Na základě tržních hodnot je čínská ekonomika stále jen o málo větší než ekonomika japonská a dosahuje asi poloviny té americké či evropské. Běžně bychom jí tedy nevěnovali zase tak velkou pozornost. Dnes ale není běžná doba, protože ve stejnou chvíli se západní ekonomiky dostávají do „Minského bodu“, kdy přílišné zadlužení vyvolává plošný útlum. Problémy Číny jsou tím posledním, co jsme potřebovali.
Autorem je Paul Krugman.
Zdroj: NYTimes