„Některé náboženské skupiny prostě monetární politiku nikdy nepochopí. Proč je například americká pravice tak posedlá tvrdou měnou? Podle mne je to tím, že nevěří, že by existoval nějaký oběd zadarmo. Mohli byste jim donést kaviár a lososa, ale oni by se otočili a snědli by si housku se sýrem. Reflace je podle nich příliš jednoduchá a proto je hříchem. Je to protestantský pohled a jediní, kteří jsou schopni pochopit monetární politiku, jsou katolíci a židé.“
Uvedený odstavec není mou úvahou, je dílem bývalého šéfa Moody’s Chrise Mahoneyho. Je přímo nabitý potenciálem rozvířit plodné i méně plodné diskuse, mě zaujal na dvou úrovních. V první řadě je tu opět ona otázka monetární politiky, obědů zadarmo a všech dalších úvah typu „jak může tištění peněz udělat společnost bohatší“. Problém je v tom, že pravda je zde uprostřed v tom smyslu, že existuje „dobré“ tištění peněz a „špatné“ tištění peněz (a dělám nyní opravdu velmi velkou zkratku v tom, že ve standardně fungujících ekonomikách k žádnému podobnému tisku nedochází, centrální banka namísto toho vyměňuje (!) aktiva se soukromým sektorem).
Základem všech strachů je špatné tištění. Popišme si ho na jednoduchém příkladu: Vysoce specializovaná ekonomika zaměřující se zejména na export do Německa ročně produkuje 100 sádrových trpaslíků, panuje v ní plná zaměstnanost, všechny kapacity jsou optimálně využity. Vláda se ale zadluží, dluhy není schopná splácet, natož si ještě více půjčit. Změní tak mandát centrální banky, ta vytiskne peníze a vládě je daruje (formálně od ní koupí nové dluhopisy, které pak zničí). Do dobře fungující ekonomiky se tak kvůli mixu nezodpovědnosti a ignorance dostanou inflační peníze, vzroste poptávka, která ale nemůže být uspokojena vyšší výrobou a ekonomika si začne hledat novou rovnováhu růstem cen. Toto hledání je ale problematické, protože se roztáčí hyperinflační spirála...
Nyní si představme tu samou zemi, kde ale nejdříve klesne domácí část poptávky po trpaslících a kapacity jsou nyní využívány jen na 70 %. To, že klesne poptávka, znamená, že peníze, které dříve kolovaly optimálním obratem v ekonomice, jsou nyní strkány pod polštář. Do hry vstupuje centrální banka, která „tiskem“ dorovnává množství kolujících peněz tak, aby se využití kapacit zvedlo opět na optimální úroveň. Ve chvíli, kdy vidí, že se obrat peněz opět zvedá, nové peníze zase stahuje. Pokud čtenář váhá, zda to má při všech rizicích cenu, doporučuji nahradit si výraz „nevyužité kapacity“ něčím trochu lidsky teplejším – rodiny bez práce, neschopnost splácet hypotéku, nevyužití vysokoškoláci, do jejichž vzdělání investovala celá společnost a podobně.
Uvedené je samozřejmě jen pokusem o vystihnutí principu (kritiku zde asi přijmu jen pokud to kritik dokáže v komentářích s cca 1.000 znaky lépe). Tento princip by měl ukazovat, že v druhém případě nejde vůbec o to, že bychom se tištěním peněz snažili o získání oběda zadarmo. My si oběd chceme zaplatit (chceme pracovat), naší práci ale nikdo nepoptává. Ono „dobré“ tištění peněz nedělá společnost bohatší, brání jen tomu, aby nezůstala chudší. V souvislosti s úvodním slovem tedy nejde o to, že protestantský pohled zakazuje obědy zadarmo a tudíž jeho zástupci nejsou monetární politiku schopni pochopit. Monetárním „protestantům“, či protestujícím stačí pochopit to, že o žádný oběd zadarmo při standardně fungující monetární politice nejde (což by mohlo zklamat židy a katolíky?).
Druhá věc, která mě na v úvodu prezentované úvaze zaujala, je samozřejmě ono chytlavé rozdělení na ty, kteří jsou kvůli svému nábožensko-sociálnímu zázemí schopni monetární politiku (tedy vlastně výše uvedené) pochopit, a na ty, kteří toho schopni nejsou. Pokud autorem popsané rozdělení bereme jako uměleckou zkratku (jako já ve výše uvedeném), může na něm něco být. Nabízí se pak otázka: Co my?
Tomáš Halík hovoří (či hovoříval) o tom, že my jsme národem „něcistů“. Tedy ne ateistů, jak se často uvádí, ale lidí, kteří věří v „něco“. Můžeme to brát jako známku toho, že jsme se zbavili všech po čase kontraproduktivních vodítek a berliček a zaměřujeme se na jádro věci. Pak by tato naše vyspělost měla být znát i na tom, že nepropadneme jednoduchým heslům typu „tištěním peněz k obědům zadarmo“. V horším případě jsme ale švejkovští něcisté, s přímým dopadem na naši ochotu pochopit jádro pudla v monetární politice (i když pak jde o naprostý detail). Odpověď (ani zde) neznám.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.