Je možné, že obrovské deficity běžného účtu, které stály v centru krize v eurozóně, jsou už minulostí. Podle některých názorů tak to samé platí i o samotné krizi. Logika je následující: Deficity běžného účtu odrážejí celkový deficit obchodu a další položky, jako jsou úroky. Tyto deficity musí být pokryty prostředky ze zahraničí. Během prvních deseti let existence eura proudily finance na jih měnové unie. Pak Řecko přiznalo, že falšovalo data a soukromé peníze přestaly na jih proudit. V takových situacích přichází krize, nyní jsme ale v situaci, kdy deficity klesly a země na periferii již nepotřebují zahraniční zdroje.
Ne všichni ovšem s uvedenými závěry souhlasí. Obavy vzbuzují tři věci. Deficity byly sníženy zejména proto, že došlo ke kolapsu dovozů, udržitelnějšího stavu je ale dosaženo v případě růstu exportů. Španělské vývozy vzrostly od roku 2009 o více než čtvrtinu, Portugalsku a Itálii se ale výrazného zlepšení dosáhnout nedaří a řecké exporty jsou stále pod úrovní roku 2008. Pokud tedy dojde k posílení růstu, periferie do sebe začne znovu nasávat více dovozů a deficity se opět nafouknou. Nebo k růstu nedojde, protože země nebudou schopny získat dostatek financí ze zahraničí.
Další problém představuje odliv kapitálu. K němu by mohlo dojít i přesto, že periferii se podařilo snížit deficity. Vyvolat by ho mohla například politická krize, která by oživila obavy z toho, že daná země opustí eurozónu. A nakonec je tu stále vysoká dluhová zátěž. U některých zemí tak přetrvávají obavy z toho, zda bude dluh vůbec kdy splacen. Na dlužníky totiž doléhá deflace, která zvyšuje reálnou dluhovou zátěž. Někteří ekonomové tak požadují, aby ECB provedla další kroky. Například Christine Lagarde, která stojí v čele MMF, tvrdí, že ECB by měla již nyní jednat tak, aby zabránila dalšímu poklesu inflace.
Téměř každá země Latinské Ameriky si prošla náhlým zastavením toku kapitálu. V roce 1981 dosahoval celý kontinent deficitu běžného účtu ve výši 10 % HDP, v roce 1985 už byl ale tento deficit o 7,3 procentního bodu nižší. Krizi to ovšem nezastavilo a ztracená dekáda Latinské Ameriky skončila až ve chvíli, kdy byl vyřešen problém s obrovskými dluhy tzv. Bradyho plánem. Ale Mexiko se i přesto na konci roku 1994 opět potácelo v krizi a to již táhlo na třináctý rok po jejím propuknutí. Eurozóna dnes vstupuje do roku pátého a podobnost s vývojem v Latinské Americe je silná.
(Zdroj: WSJ)