Dne 7. prosince zástupci 159 členských zemí Světové obchodní organizace (WTO) dospěli ke shodě na první multilaterální obchodní dohodě v 19leté historii WTO. Přestože Dohoda o usnadnění obchodu – přezdívaná „balíček z Bali,“ podle ostrova, kde se zasedání konalo – neřeší nejnaléhavější potíže obchodu mezi Severem a Jihem, představuje významný ekonomický a politický milník.
Balíček z Bali zavazuje členy WTO k úsilí o snížení necelních obchodních bariér – například zavedením transparentnější celní regulace a zjednodušením papírování souvisejícího s obchodem. Mohlo by se zdát, že takové změny jsou jen administrativní maličkosti, ale význam dohody – zvýšení globálního výstupu o bilion dolarů a vytvoření 21 milionů pracovních míst po celém světě – bude značný.
Dohoda čelí kritice, že nesplnila cíle, které si WTO roku 2001 stanovila v Rozvojové agendě z Dauhá. Uvedené cíle – mimo jiné zlepšení přístupu na trh v oblasti zemědělství, výroby a služeb, vyjasnění pravidel mezinárodního obchodu a pokrok při řešení souvisejících environmentálních problémů – však byly přehnaně ambiciózní. I skromný balíček z Bali prošel jen o fous a vyžadoval den vyjednávání navíc, aby bylo dosaženo dohody u kontroverzních témat, jako jsou indické zemědělské subvence či americké embargo vůči Kubě.
Je nicméně zřejmé, že hybná síla liberalizace obchodu mohutní. Uvažme působivou škálu a rozsah dalších aktuálně dojednávaných multilaterálních obchodních dohod – například Transpacifické partnerství a Dohodu o obchodu se službami (TiSA).
Současný pokrok v oblasti liberalizace obchodu jasně ukazuje, jak se obchodní politika – hlavně Spojených států – za posledních sto let zlepšila. Na počátku devatenáctého století byly pro Evropu i USA charakteristické vysoké celní sazby. Během závěrečných dekád století se však evropská cla výrazně snížila, převážně v reakci na to, že Velká Británie jednostranně zrušila obilné zákony, které dříve dovoz zrna zatěžovaly citelnou celní sazbou. Spojené státy však dále uplatňovaly mnohem vyšší tarify.
Americkou obchodní politiku před druhou světovou válkou, na rozdíl od Evropy, utvářela partajní politika, kdy republikáni sazby zvyšovali a demokraté snižovali. K jednomu z nejvýraznějších nárůstů došlo v roce 1922, když republikány řízená vláda schválila Fordneyho a McCumberův sazebník, který průměrnou sazbu dovozního cla zvýšil o 64 %.
To vyvolalo vehementní protesty – a silnou odvetu – amerických obchodních partnerů. V letech 1925 až 1929 bylo ve 26 evropských zemích provedeno 33 úprav sazebníků a v Latinské Americe sedmnáct. Mezinárodní konference v Bruselu roku 1920, Portoroži roku 1921 a Janově roku 1922 – jakož i Světová hospodářská konference Společnosti národů v Ženevě roku 1927 – schválily sice celní příměří, leč marně.
V roce 1930 americký prezident Herbert Hoover a republikánský Kongres přijali Smootův a Hawleyho zákon o celním sazebníku, jenž celní válku rozpoutal naplno. Přestože nárůsty sazeb podle Smoota a Hawleyho byly oproti těm podle Fordneyho a McCumbera skrovné, jejich načasování udělalo ze zákona prakticky synonymum špatné obchodní politiky. Podle Společnosti národů Smootův a Hawleyho zákon vyvolal „poryv celní činorodosti v dalších zemích, přinejmenším dílem odvetné,“ přičemž k výraznému zvýšení sazeb přistoupily téměř okamžitě Kanada, Kuba, Francie, Itálie, Mexiko a Španělsko.
Přestože Smootův a Hawleyho zákon nebyl přímou příčinou Velké hospodářské krize, jak mnozí tvrdili, skutečně přispěl k rozpadu mezinárodního obchodu právě v době, kdy si to svět mohl nejméně dovolit. Dvoutřetinový propad dovozního úhrnu v letech 1929 až 1933 byl jen zčásti důsledkem klesajících příjmů, tedy poptávky po dovozu; ke krachu globálního obchodu přispěly též odvetné obchodní a kurzovní politiky.
I když se světový obchod začal po krizi konečně zotavovat, zůstával roztříštěný a vyvíjel se převážně uvnitř obchodních bloků a regionů. Pustošivý odkaz Smootova a Hawleyho zákona byl konečně překonán až po druhé světové válce, kdy Všeobecná dohoda o clech a obchodu (již v roce 1995 nahradila WTO) zahájila proces mnohostranné liberalizace obchodu.
Ovšemže se od té doby občas projevily protekcionistické tlaky. Například Ross Perot během americké prezidentské kampaně roku 1992 prohlásil, že ratifikace Severoamerické dohody o volném obchodu by vyvolala „obří mlaskavý zvuk“ při přesunu amerických pracovních míst do Mexika a propadu mezd amerických pracujících. Řada zemí od druhé světové války zavedla drobné – a ne tak drobné – překážky obchodu.
Nicméně celkovým trendem je směřování k větší otevřenosti. Poválečná éra je ve skutečnosti nejdelším souvislým obdobím liberalizace obchodu v dějinách – což je obzvlášť působivý úspěch, uvážíme-li, že svět nedávno utrpěl nejhorší hospodářský pokles od Velké hospodářské krize. Opravdu se zdá, že tvůrci politik dnes nemají chuť se uchylovat ke zvyšování cel.
Nikdo nepopírá, že balíček z Bali nebyl naprostým úspěchem a že velká část agendy WTO z Dauhá zůstává nesplněná. Ale skutečnost, že státy v časech slabého hospodářského růstu pokračují v prosazování liberalizace obchodu, třebaže pozvolně, naznačuje, že volný obchod se uchytil a zůstává.
Autor Richard S. Grossman je profesorem ekonomie na Wesleyánské univerzitě a hostujícím badatelem na Institutu kvantitativních společenských věd Harvardovy univerzity. Jeho nejnovější knihou je WRONG s podtitulem Devět katastrof hospodářské politiky a jak se z nich poučit.
Copyright: Project Syndicate, 2014