Aktualizováno Čínská ekonomika již nyní dosahuje velikosti odpovídající přibližně 80 % ekonomiky Spojených států. Pokud bude rozdíl v růstu obou ekonomik dosahovat současných proporcí, bude jí trvat asi čtyři roky, než americkou ekonomiku předhoní. Týká se to produktu měřeného na základě parity kupní síly, podle tržního kurzu je čínská ekonomika menší a americkou dožene až někdy v roce 2028. Nic z toho není překvapivé. Koneckonců v Číně žije čtyřikrát více lidí než v USA a kdyby tam měli všichni mzdu odpovídající mzdě americké, už by svou velikostí USA dávno předehnala. S velikostí přichází také vojenská moc a kulturní změny.
O současném čínském vzestupu se často hovoří jako o návratu k něčemu, co bylo v minulosti běžné. Obecně se uvádí, že po většinu posledních 5000 let byla Čína centrem světové kultury, bohatství, technologií a moci. V 19. a 20. století došlo prý pouze k dočasnému přerušení a Čína se dnes jenom vrací tam, kde vždy byla. Problém spočívá v tom, že podobná hodnocení jsou nepřesná.
Pravda je taková, že po většinu své historie se Čína snažila o překonání několika chronických problémů, které jí obvykle bránily v tom, aby dosáhla pozice globální supervelmoci. První čínská království, která existovala v době starověkého Egyptu, Persie, Řecka i Říma, byla ve srovnání s těmito civilizacemi zaostalá. Ukazuje to výzkum historika Iana Morrise ze Stanfordu. Jeho „index rozvoje“ bere do úvahy využívání energií, informační technologie a schopnost vést úspěšně válku. Právě tento index ukazuje na relativní zaostalost Číny v té době. Například římská říše měla mnohem více kilometrů cest než Čína a mnohem větší loďstvo. Čína sice měla některé věci, které nebyly v Římě, jako třeba papír. Řím byl ale technologicky mnohem vyspělejší a bohatší. Ve srovnání s Řeckem byla Čína napřed v algebře, ale řecká věda byla obecně mnohem dále.
Morris tvrdí, že Čína se ve svém rozvoji a bohatství dostala před západní země až někdy kolem 6. století. Pád Říma poškodil obchod, zatímco Čína asimilovala bohatý jih a začala pěstovat rýži ve velkém. Po následujících 1000 let byla nejbohatším místem na zemi, došlo zde k vynálezu kompasu, střelného prachu, tisku, papírových peněz či pokročilých technik zemědělství. Nedá se ale tvrdit, že by její pozice byla výjimečná. Evropa sice stagnovala, ale některé islámské říše prosperovaly a nad Čínou v některých válkách dokonce zvítězily.
Mezi 14. a 17. stoletím se v Číně podařilo upevnit stabilitu, země odrazila Mongoly, Japonce, porazila Holanďany a Portugalce. Šlo ale o období velké stagnace, protože technologický pokrok se v podstatě zastavil. Evropa se kolem roku 1500 naopak dostala do fáze prudkého rozvoje v oblasti vědy a technologie a podle některých historiků byla kolem roku 1600 už mnohem bohatší než Čína.
Čína se tedy stále nachází mezi předními civilizacemi, na samé špici ale figurovala pouze během několika krátkých období. Můžeme hádat, že důvodem je její velikost. Ta je totiž silnou stránkou a zároveň slabostí. Zemi stíhaly vlny rebelie, které měly velmi destruktivní dopad na celou společnost i ekonomiku. A velké země s rozdílnými regiony jsou k podobným rebeliím náchylnější. Jednotlivé oblasti bojují o zdroje, kterých navíc v Číně s ohledem na její populaci není tak mnoho.
Například historik Jared Diamond se domnívá, že velikost Číny brzdila i její technologický pokrok. Umožnila jí totiž vítězit ve válkách a země nebyla nucena k tomu, aby dosahovala technologického pokroku nebo se otevřela obchodu. Některé ze jmenovaných faktorů už dnes nemusí být relevantní, ale Čína i v současnosti vykazuje tendence izolovat se od zbytku světa. K tomu používá agresivní politiku směrem ke svým sousedům. Je tedy i dnes zranitelná ze stejného důvodu, jako tomu bylo dříve. Spojené státy může předehnat, ale její dominance může být opět krátkodobá a plná nedostatků.
Autorem je ekonom Noah Smith.
(Zdroj: Quartz)