Athanasios Orphanides je jedním z předních akademických makroekonomů, v letech 2007–2012 působil jako guvernér Kyperské centrální banky. Nedávno se poměrně nevybíravě vyjádřil o tom, jak probíhalo politické rozhodování během krize v eurozóně: „Během krize se klíčoví političtí hráči nechovali jako vůdci a nejevili známky odvahy. Namísto tvrdé práce na omezení ztrát se jednotlivé vlády snažily o přesunutí těchto ztrát na jiné. Výsledkem bylo masivní ničení hodnot v některých členských zemích a významné zvýšení celkových ztrát pro Evropu jako celek. Evropské instituce měly být poslední linií obrany proti takovému chování, namísto toho ho ale umožňovaly a podporovaly celkovou destrukci.“
Taková prohlášení budou v některých menších zemích eurozóny jistě přijata s pochopením. Orphanidesova analýza, ze které uvedené prohlášení pochází, tvrdí, že ve snaze o dosažení vlastních cílů eurozóna umožňuje velkým zemím vyvíjet tlak na ty menší i v případě, že to poškozuje měnovou unii jako celek. Ekonom dává dva příklady. Prvním z nich je setkání mezi francouzským prezidentem Sarkozym a německou kancléřkou Merkelovou v Deauville v roce 2010. Tam oba navrhli, aby věřitelé z privátního sektoru nesli část ztrát spojených s půjčkami solventním vládám, které se dostaly do problémů s financováním. Irsko pak během několika týdnů ztratilo přístup na trhy, zatímco náklad německého dluhu klesl.
Druhým příkladem je návrh, podle kterého měli střadatelé nést ztráty z depozit v kyperských bankách bez ohledu na to, zda měli tato depozita pojištěna, či ne. Orphanides se v této souvislosti ptá, zda to mohlo souviset s tím, že se v Německu blížily volby a vláda potřebovala vyvolat dojem, že je schopná zastávat tvrdý postoj.
Je ale skutečně pravda, že během krize byla dominantní politická rozhodnutí? Jinak řečeno, je v tom ekonomie nevinně? Podívejme se na zmíněný Deauville. K uklidnění na trzích tato událost skutečně nepřispěla, pouze těžko lze ovšem uvěřit tomu, že Němci měli za cíl snížit svůj náklad financování. Jakou roli by tam hrál Sarkozy? Věřil, že to přinese stejný efekt i pro francouzský dluh?
Mnohem pravděpodobnější je to, že Německo chtělo začít implementovat nějaký systém, v jehož rámci by nedocházelo k vzájemné podpoře v případě problémů se splácením dluhů. Asi to učinilo dost krkolomně. Pravým problémem ale byla absence jasné ekonomické myšlenky, která by jednoznačně rozlišila mezi pravou dluhovou krizí a krizí, která vznikla jen kvůli sebenaplňujícímu se proroctví a panice. Je pravděpodobné, že politici někdy udělají botu, protože ekonomové daný problém dostatečně nepromysleli. Orphanides tvrdí, že „ke špatnému zvládnutí krize vedlo to, že politika dominovala ekonomii“. Podle mého názoru je to příliš tvrdé k politice a příliš shovívavé k ekonomii.
Autorem je Simon Wren-Lewis, který působí jako profesor ekonomie na Oxford University.
Zdroj: MainlyMacro