Blížící se schůzka zástupců členských zemí skupiny G-20 v australském Brisbane přichází v době, kdy nejistý stav globální ekonomiky vyžaduje velká rozhodnutí. Zdaleka však není jasné, kdo vystoupí s rozhodným hlasem potřebným k vytyčení smělé agendy – a kdo se pak postaví do čela jejího uskutečňování.
Ekonomická data odhalují, že globální ekonomika je nestabilnější než kdykoliv dříve v posledních dvou letech. Kapitalismus se usilovně snaží vytvořit dostatečnou poptávku. Bohatství a příjmy jsou stále koncentrovanější, přičemž příjmy střední třídy v rozvinutém světě stagnují. Kličkování nadnárodních společností před daněmi odčerpává příjmy rozvojových zemí, což omezuje jejich schopnost investovat do vzdělání a infrastruktury. A mnohem razantnější kroky jsou zapotřebí také k vyřešení největší a nejnaléhavější strukturální slabiny ze všech – klimatických změn.
Mnoho čelních ekonomů a politiků předpovídá pokračující ekonomickou tíseň. Stephen Roach naznačil, že v postkrizové globální ekonomice „je recidiva pravidlem“; ekonom Brad DeLong zase hovoří o „důsledcích naší menší deprese“ a tvrdí, že představa zotavení eurozóny se zhroutila; a prezident Evropské centrální banky Mario Draghi připustil potřebu nejen strukturální reformy, ale i fiskální expanze za účelem zvýšení agregátní poptávky.
V srdci těchto obav leží absence trvalé poptávky potřebné k tažení růstu. Strukturální reformy – zejména na nabídkové straně – jsou sice v rozvinutých i rozvojových zemích potřebné, avšak nestačí k vyřešení toho, co bývalý americký ministr financí Larry Summers označil za „sekulární stagnaci“ – tedy obtížnosti trvale udržet poptávku na výši umožňující normální úroveň výkonu.
Stěžejním úkolem pro skupinu G-20 proto musí být vytvoření rámce pro silný a trvale udržitelný růst. Členské státy potřebují zavést reformy, aby dosáhly cíle dvouprocentního ročního růstu, na němž se počátkem letošního roku dohodli ministři financí.
Jednou ze strukturálních reforem, které by mohly táhnout globální růst, jsou výrazné investice do infrastruktury v rozvojových i rozvinutých zemích. Žádný lídr G-20 bohužel tuto potřebu seriózně nevyjádřil, natož aby lobboval za řešení. S výjimkou prezentace možného pilotního infrastrukturálního programu Světovou bankou existuje pramálo návrhů, jak by se dal dvouprocentní cíl ve střednědobém horizontu plnit.
Vlády států skupiny G-20, zejména ty se silnými účetními bilancemi, by měly vyzývat k rozsáhlým investicím do veřejné i soukromé infrastruktury, aby se rozšířila výrobní kapacita členských ekonomik. V oblasti vyhýbání se daňové povinnosti je třeba rozšířit diskusi i mimo okruh rozvinutých ekonomik; jak nedávno ukázal Mezinárodní měnový fond, lstivé účetní strategie nadnárodních společností nepřiměřeně postihují rozvojové ekonomiky.
Soudě podle iniciativ, které už v brisbaneské agendě figurují, se bohužel zdá, že účastníci summitu zaujmou přístup „jedeme dál“. Pokud však skupina G-20 nedá řečnickým cvičením konkrétní politickou náplň, riskuje, že bude vypadat slabá a nedůležitá. V sázce je samotná její důvěryhodnost. Někteří lidé v rozvinutém světě by totiž preferovali menší a exkluzivnější organizaci – skupinu G-14 nebo možná i novou G-7. Takový krok by uškodil rozvojovému světu, zejména asijsko-pacifické oblasti včetně Austrálie.
Jedním z důvodů, proč si někdo přeje užší skupinu, je skutečnost, že G-20 jen s námahou dosahuje konsensu. To je ovšem pomýlené: dosáhnout dohody je těžší právě proto, že v sále sedí všichni klíčoví lídři (zastupující zhruba dvě třetiny světové populace a 80% globálního HDP), jejichž podpora je zapotřebí k jakémukoliv vskutku globálnímu rozhodnutí.
Summit v Brisbane proto potřebuje znovu oprášit aktivismus, který skupina projevovala na vrcholu finanční krize v letech 2008 a 2009. V jeho čele musí stát Spojené státy a další rozvinuté ekonomiky, přičemž velké rozvíjející se ekonomiky ho musí podporovat.
Austrálie jakožto hostitelská země má také svou roli. Respektují ji rozvinuté i rozvojové státy, často funguje jako most spojující zájmy obou táborů a je všeobecně pokládána za poctivého zprostředkovatele.
Současná vláda bohužel nemá mnoho co říci k velkým strukturálním problémům tvořícím základ současných ekonomických potíží světa. Skromné iniciativy, které jsou na stole, odrážejí rétoriku této vlády, zaměřenou proti veřejnému sektoru. Ještě horší je, že zatímco rozvinuté i rozvojové země začínají brát vážně otázku klimatických změn, Austrálie kráčí opačným směrem.
Brisbaneský summit tak bude klíčovou zkouškou pro Austrálii, pro skupinu G-20 i pro možnost vskutku globální koordinace politik.
Wayne Swan, bývalý vicepremiér a ministr financí Austrálie, byl pravidelným účastníkem schůzek ministrů financí skupiny G-20. Jeho nejnovější kniha nese název The Good Fight: Six years, two prime ministers and staring down the Great Recession (Dobrý boj: Šest let, dva premiéři a odrážení velké recese pohledem).
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org