Konflikty jsou poslední záchranou rozpočtových lumpů
Pro ty, kteří chtějí neustále zvyšovat výdaje na obranu, není nic lepšího, než další kolo mezinárodních konfliktů. Poslední týdny a měsíce jim přinášejí velkou radost. Pokud je potřeba „něco udělat“, vyšší výdaje na zbrojení jsou hlavním kandidátem. Své o tom ví americký ministr obrany Chuck Hagel či dosluhující generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen. V sedmdesátých letech se země NATO zavázaly, že na obranu budou vydávat alespoň 2 % HDP. Tento cíl přitom nemá žádný reálný základ, dnes ho dosahují pouze Spojené státy, Velká Británie a Řecko (které zajímá jen Turecko). K tomu ještě přidejme Estonsko. Německo a Francie jsou pod zmíněným cílem.
Snaha o nahrazení dobré politiky penězi netrápí jen NATO. V USA je neustálé volání po vyšších výdajích na zbrojení tradicí – pokud se objeví požár, je třeba ho uhasit tím, že nalijeme peníze do obrany. Konzervativci mají vlastně jen dva vzorce chování: Jestliže je problém doma, začnou kritizovat „přebujelou vládu“. Je-li ale problém s bezpečností, pak najednou více vládních výdajů znamená ten správný postup. Když se po přelomu tisíciletí výdaje na obranu prudce zvýšily, nikdo se příliš nenamáhal s tím, aby nějak moc studoval, kam vlastně jdou. Problém bylo prostě třeba řešit více penězi. Nyní nám opět tvrdí, že v Evropě musí výdaje zvýšit a Spojené státy mají upustit od jakékoliv disciplíny v oblasti rozpočtu na obranu. Pravda je ale taková, že o peníze nikdy nešlo.
Jádro problému spočívá v nedostatku schopností. I kdyby Evropa zvýšila své výdaje na 2 % HDP, došlo by pouze ke zvýšení kapacit v oblasti, kde nejsou třeba. To znamená u jednotek pozemních sil či u jednotek menších vzdušných sil. Dále by se budovaly armády, které nejsou moc kompatibilní. Budovaly by se jednotky rychlého nasazení, které jsou ale statické a vznikají pouze na základě potřeb jednotlivých zemí. Namísto toho ale potřebujeme společný celoevropský plán. Evropanům trvá velmi dlouho, než seženou vhodné letadlo pro francouzské jednotky přesouvající se do Afriky. Pak koupí letadla, která potřebují tankovat v případě, že letí mimo Evropu. Problém je i se společným používáním dronů.
Evropa ve své schopnosti efektivního zásahu postoupila. Například Francie si s pomocí USA vede dobře v severní a západní Africe. Více peněz ale není třeba, a pokud je budeme neustále požadovat, jen odkláníme pozornost od jádra problému. EU si v devadesátých letech stanovila za cíl vytvoření jednotné politiky obrany a vojenské síly. Cíl splněn nebyl, a to ani v kontextu NATO. Stejná kritika ale platí i pro USA. Jejich výdaje na obranu jsou nejvyšší na světě. Představují 70 % všech výdajů v rámci NATO. Kdyby byl jejich postup řádně koordinován s dalšími členy aliance, Spojené státy by například mohly financovat každý dolar výdajů na boj s Islámským státem.
Samuel Johnson řekl, že „konflikty jsou poslední záchranou rozpočtových lumpů“. Namísto těžkých rozhodnutí je vždy jednodušší říci si o více peněz. Místo toho, aby Evropa zvyšovala svou schopnost efektivně zasáhnout, NATO i USA se domnívají, že je třeba neustále hovořit o tom, jak se podělí o náklady. Konflikt na Ukrajině a Středním východě je jimi využíván k tomu, aby se vyhnuli těžké práci na obou kontinentech.
(Autorem je Gordon Adams z Foreign Policy.)
Doplácíme na kuřáky?
Všichni víme, že tabákové firmy stojí náš zdravotní systém hodně peněz. Problém spočívá v tom, že to není pravda. Vím to, protože jsem to jednou slyšel od profesora Richarda Dolla. Nejde o nikoho jiného, než o vědce, jehož výzkum vedl k prokázání vtahu mezi kouřením a rakovinou plic. Před mnoha lety jsem se účastnil oběda, kde se sešli zapálení odpůrci kouření. V té době jsem byl kuřákem a držel jsem se stranou. Věřte mi, že to nebylo kvůli strachu z toho, že je nějak rozzlobím tím, že budu bránit právo jednotlivce kouřit. Bál jsem se, že z mého dechu ucítí nikotin.
Všichni tam diskutovali o možných negativech, která tabák přináší, včetně toho, kolik stojí léčba různých zdravotních problémů, které s kouřením souvisejí. V tu chvíli se ale do hovoru vložil profesor Doll s tím, že vše je jinak: „Kuřáci mají v průměru kratší život a je u nich pravděpodobné, že zemřou dříve, než budou pro státní finance a zbytek společnosti představovat zátěž. Navíc většinou umírají rychle a náklady na péči o ně jsou tak ve srovnání s jinými lidmi, kteří se dožijí třeba 80 let, na podobné úrovni. Ekonomice prospějí svým produktivním životem a nezatíží ji v době, kdy už nejsou aktivní.“
Po tomto projevu zůstala většina těch, kteří brojili proti kuřákům, sedět s otevřenou pusou. Pro zbytek to byla docela úleva. Nepodporuji kouření jako formu vynucené eutanázie. Ale fakta jsou fakta. Tabákové firmy mají hodně negativ, avšak náklady pro celou společnost mezi ně nepatří.
(Autorem je Jeremy z The Telegraph.)
Zíváním k lepší funkci mozku
„Zívání je záhadou a až nyní se vědcům daří přijít jí na kloub. Podle jejich zjištění představuje zívání mnohem komplikovanější jev, než jsme se domnívali. Zdá se, že je pokaždé stejné, jeho funkce se ale mohou lišit případ od případu. Předpokládá se, že jde o nástroj, který má udržet náš mozek při plné pozornosti ve stresových situacích. Nakažlivé zívání může plnit funkci ochrany celé rodiny či skupin zvířat. Vyvolává totiž větší pozornost u většího počtu jedinců. Vyvolává ho chemická změna v mozku a typické zívnutí trvá šest sekund. Často se přitom objevuje několikrát za sebou,“ píše WSJ.
Palčivému problému zívání se věnuje Gregory Collins z University of Texas Health Science Center. Jeho studie ukazuje, že k zívání dochází častěji v létě. Většina lidí zívá, pokud tak činí někdo jiný v jejich přítomnosti. Kojenci a lidé postižení autismem a schizofrenií ale této nákaze tolik nepodléhají. Někteří lidé pak zívají ve velmi neobvyklou dobu. Příkladem jsou parašutisté těsně před výskokem z letadla či atleti před sportovním výkonem.
V současné době je hlavní hypotéza týkající se zívání postavená na ochlazování mozku. Ten je velmi citlivý na přehřátí. Andrew Gallup z University of New York ji testoval na laboratorních krysách a ukázalo se, že teplota mozku po zívnutí skutečně klesla. To by vysvětlovalo i zívání v neobvyklých situacích, jako právě u zmíněných parašutistů, či u lidí, kteří se chystají na významný veřejný proslov.
Vědci z Duke University School of Medicine vyvrátili pomocí testů teorie, že zívání je vyvoláno únavou či empatií k těm, kteří zívají před námi. Potvrzuje se sice, že pokud jsme unavení, zíváme více. Důvod ale není jasný. Příčinou může opět být teplota mozku, která je během noci nejvyšší. Zívání tak může ulehčovat přechod ze spánku do bdělého stavu. A vědci mají i praktická doporučení: Ochlazování mozku během dlouhých a nudných porad je velmi důležité. Pokud ho nechceme dosáhnout zíváním, musíme místnost řádně ochladit. Bude-li teplota nízko, nikdo nám na poradě zívat nebude.
Zdroj: Foreign Policy, The Telegraph, WSJ