V posledních dnech se objevila řada úvah na téma kurzu koruny. I akcioví investoři jsou tlačeni do toho mít alespoň rámcový názor, jak se bude situace na měnových trzích vyvíjet: Bude jim koruna smazávat zisky (zvyšovat ztráty), či naopak? Předtím, než začaly intervence (přímé i nepřímé) ČNB, jsem v této souvislosti používal hodně jednoduchý nástroj. Shrnuje ho následující graf, který na datech před rokem 2013 ukazuje vztah mezi eurodolarem (na ose y, přestože jde o vstupní proměnnou) a korunodolarem rozdělený do čtyř období: do Q1 2009, od Q2 2010 do konce 2011, a poté rok 2012:
Zdroj dat: ČNB
V souvislosti s posunem od světle modrého k tmavě modrému, respektive oranžovému poli jsem zde před lety hovořil o švýcarizace koruny. Samozřejmě ne v tom smyslu, že by se koruna stávala ekvivalentem franku. Jen bylo jasně patrné, že při dané hladině eurodolaru se koruna stává silnější a silnější (křivka se posouvá doleva).
Co bude, až intervence nebude?
Pokud nás tedy před intervencemi zajímalo, co při investicích do amerických akcií provede s celkovou návratností koruna, stačilo „jen“ odhadnout, kde se bude pohybovat eurodolar. Pak už bylo relativně jednoduché odvodit, co by v takovém případě dělal korunodolar. Pokud nás nyní zajímá, kam by se vydala koruna, kdyby se její kurz stal (respektive až se stane) opět volně plovoucí, musíme si při použití výše uvedeného zodpovědět dvě základní otázky: Jak vypadá současná reakční funkce eurodolar – korunodolar? Kde bude eurodolar v době, o které uvažujeme?
Ohledně první otázky je z čistě fundamentálního hlediska myslím rozumné předpokládat, že křivka se určitě nezačne posouvat zpět doprava. Pravděpodobnější je to, že zůstala na „švýcarštějších“ hladinách, či se dokonce ještě více posunula doleva. Velkou otázkou pak ale je, jak na ní zapůsobí čerstvé vzpomínky na naše měnové potyčky, případně samotný způsob, jaký exit z nich ČNB zvolí.
Co se týče eurodolaru je klíčovým faktorem i nadále monetární „rozkol“ mezi ECB a Fedem. Stále více se zdá, že jejich cesty se navíc rozejdou v hodně podobný okamžik, což může vyvolat znatelné fluktuace. Hlavní mechanismus je stále stejný: V USA se bude utahovat, v eurozóně uvolňovat, dolar by měl jít nahoru. I když do toho ale začíná promlouvat řada „detailů“: Sazby v USA se samy stávají funkcí kurzu dolaru (takže jsme částečně zacykleni), Čína se masivně zbavuje svých měnových rezerv, změnil se „risk-on/risk-off“ mustr a nyní přepnutí na globální riziko nahrává euru, problémy na EM neopadávají, atd.
...možná, že nebude nic velkého
Pokud budeme nakonec stejně pracovat s tezí silného dolaru, která odpovídá tomu, že americká ekonomika a zejména její potenciál je znatelně vyšší, mohl by se eurodolar ke konci příštího roku pohybovat i blízko parity. Pokud by v té době byla relevantní v grafu vyznačená černá křivka (data z roku 2012), za dolar bychom dávali/dostávali zhruba 22 – 23 korun. Křivka oranžová pak dokonce implikuje, že kurz koruny k dolaru by se pohyboval zhruba na současných úrovních. Tedy žádné posilování koruny by se nekonalo, možná spíše naopak. Což je závěr, který je v souladu s některými teoriemi opírajícími se o vývoj domácích mezd a inflace, ale myšlenka je zde trochu jiná.
Argumentů proti uplatňované logice se najde celá řada. I při velmi kritickém pohledu ale snad stojí za to připomenout si, jak moc byl dříve kurz koruny k dolaru určen samotným eurodolarem. A také to, jak koruna tak trochu skrytě a hodně skokově švýcarizovala.