Martin Wolf prezentoval před několika dny v článku pro Financial Times několik scénářů týkajících se vývoje monetární politiky. S většinou jeho závěrů souhlasím. Wolf kritizuje Banku pro mezinárodní platby (BIS) za její přesvědčení, že centrální banky už celá desetiletí drží sazby uměle nízko. Hovoří o tom, že to je „naprosto nemožné“ a žádný ekonomický model ani reálná fakta nenaznačují, že by centrální banky byly něčeho takového schopny dosáhnout, aniž by došlo k prudkému růstu inflace.
Wolf poukazuje na to, že každé vysvětlení nízkých sazeb musí začít pohledem na nadbytečné úspory. Za nimi stojí demografické, společenské a ekonomické změny, které zvyšují snahu lidí spořit. A tato snaha tlačí sazby dolů. Takové vysvětlení je v souladu s modely, které berou v úvahu vývoj v čase a podporují jej i skutečná data. Jaká je v tom všem tedy role monetární politiky?
Wolf se domnívá, že na popsanou situaci musí centrální banky reagovat podporou nabídky úvěrů. V tomto bodě se již s jeho argumentací přestávám ztotožňovat. Platí totiž, že samotný nadbytek úspor už bude tlačit dolů sazby a tím by měl vyvolávat i růst objemu úvěrů. Není tedy třeba, aby trh úvěrů ještě podporovaly centrální banky. Můžeme hovořit o tom, zda mohou vývoj brzdit, zda k tomu mají potřebné nástroje či mandát. Ale centrální banky nemusí při přebytku úspor podporovat úvěrový trh.
Martin Wolf také uvažoval o dalším vývoji. Jde o složité cvičení, protože vyžaduje dobré porozumění tomu, co se děje v jednotlivých částech globální ekonomiky. Navíc existují krátkodobé trendy, které tlačí proti trendu nadbytečných úspor. Mezi ně se řadí pokles úspor v zemích, které těží ropu. V některých případech se tyto země dokonce mění v čisté dlužníky. Uvedený vývoj je ale více než kompenzován situací v Evropě. Eurozóna totiž začala generovat čisté úspory poté, co země jako Řecko a Španělsko snížily deficity svých běžných účtů k nule. Země jako Německo či Nizozemí přitom dále generují čisté úspory. Celkově je pak stále pravděpodobné, že sazby zůstanou nízko a přebytky úspor některých zemí musí být jinými zeměmi absorbovány.
Vše, co bylo uvedeno, nemusí automaticky znamenat recept na nerovnováhy. To, co světu skutečně chybí, jsou totiž investice. Skutečnou tragédií je slabost investic do reálného kapitálu v době, kdy jsou podmínky na finančních trzích tak uvolněné. Někteří ekonomové, jako například Jason Furman, tvrdí, že jde pravděpodobně o důsledek nízkého růstu globální ekonomiky, který nevytváří potřebnou poptávku po dalších investicích. A to už začíná znít jako příběh nedostatečné důvěry, možnosti sebenaplňujících se krizí a vícenásobných rovnováh.
Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD