Je pravděpodobné, že americká politika je v podstatě jen o tom, jak moc bohatí by ti nejbohatší z nás měli být. Liberálové by jim rádi zvedli daně a z nových daňových příjmů by financovali sociální výdaje. Konzervativci by rádi udělali opak, protože zdaňování bohatých podle nich poškozuje všechny kvůli tomu, že snižuje motivaci k vytváření bohatství. Naše poslední zkušenosti ale k tomuto pohledu příliš vstřícné nejsou.
Prezident Obama prosadil podstatné zvýšení daňových sazeb u lidí s nejvyššími příjmy. Jeho reforma systému zdravotní péče pak představuje obrovský rozmach státu blahobytu. Konzervativci hovořili o tom, že kvůli tomu přijde pohroma. Namísto toho ale během Obamovy vlády došlo k nejvyšší tvorbě pracovních míst od devadesátých let. Není však možné, že pro větší příjmovou nerovnost hovoří některé dlouhodobé důvody?
Nikoho asi nepřekvapí, že existuje řada elitních ekonomů, kteří v uvedené dlouhodobé důvody věří. Nepřekvapí zřejmě ani to, že já s nimi nesouhlasím a domnívám se, že ekonomika může vzkvétat i s daleko menší koncentrací příjmů a bohatství u omezené skupiny lidí. Co mě k tomu vede? O tomto problému rád uvažuji s použitím tří zjednodušených modelů, které ukazují na možné příčiny vzniku nerovnosti. Za prvé, obrovská příjmová nerovnost může být způsobena tím, že se velmi odlišuje produktivita jednotlivců. Někteří z nich jsou prostě schopni vytvářet mnohem více než průměr. Podobný postoj zastává například investor Paul Graham a obecně je tento názor velmi populární v Silicon Valley. Tedy mezi lidmi, kteří vydělávají stokrát či tisíckrát více než běžní zaměstnanci.
Za druhé, obrovská příjmová nerovnost může být odrazem prostého štěstí a náhody. V jednom starém filmu z Divokého západu jeden hledač zlata vysvětluje, že cena zlata je tak vysoká, protože velmi mnoho lidí se snaží jej najít, tvrdě na tom pracují, ale nakonec nejsou úspěšní. Podobně to může fungovat v ekonomice, kde ti nejbohatší nemají žádné výjimečné dovednosti a schopnosti, ale prostě měli jen štěstí a nacházeli se v pravý čas na pravém místě. A za třetí, nerovnost může být odrazem toho, kdo má moc. Ředitelé velkých korporací si vlastně sami určují své platy. Někdo jiný zase zbohatne na tom, že má přístup k neveřejným informacím, a podobně.
V reálné ekonomice najdeme prvky všech tří modelů. Bylo by bláznivé popírat, že někteří lidé jsou mnohem produktivnější než ostatní. Stejně tak není možné popírat, že velké úspěchy při podnikání v sobě nesou významný prvek štěstí. A významnou roli hraje bezesporu i faktor moci. Pokud čteme myšlenky pana Grahama, mohlo by se nám zdát, že bohatí Američané pocházejí zejména z řad podnikatelů. Ti nejbohatší z nejbohatších jsou ale hlavně řediteli velkých korporací a většina z nich se na svou pozici dostala pravděpodobně tak, že se šplhala po mocenském žebříčku vlastní firmy až nahoru.
Skutečná otázka ale zní následovně: Je možné přerozdělit část příjmů, která patří elitám, bez toho, abychom poškodili ekonomický pokrok? Přerozdělování samo o sobě není špatné, protože i kdyby příjmová nerovnost pramenila jen z rozdílů v produktivitě, tržní síly nejsou to samé jako morální otázky. Pokud k tomu přičteme to, že bohatství se často zakládá na moci a prostém štěstí, je argument pro určité přerozdělení ještě silnější. Toto přerozdělení ale nesmí poškozovat motivaci k celkové tvorbě bohatství.
Ve skutečnosti není důvod se domnívat, že přerozdělování tuto motivaci skutečně poškozuje. Ve Spojených státech bylo nejrychlejšího růstu dosaženo během padesátých a šedesátých let. Došlo k tomu i přesto, že daňové sazby v nejvyšších příjmových skupinách byly v té době mnohem vyšší a příjmová nerovnost nižší.
Vysoké sazby a nízká příjmová nerovnost jsou dnes typické pro země jako Švédsko. Tedy země, které jsou vysoce inovativní a ze kterých přichází řada nových společností. Může to být i proto, že v nich funguje silná záchranná sociální síť, která snižuje averzi k riziku a podporuje rizikové projekty. Bohatí tedy podle mého názoru nemusí být tak bohatí, jako jsou. Nerovnosti se nelze vyhnout, ale o tak obrovské nerovnosti, jaká panuje v USA, to neplatí.
Autorem je Paul Krugman.
Zdroj: NYTimes