Azylová politika, která vyplynula z březnových jednání Evropské unie s Tureckem, se poprvé uplatnila 4. dubna, kdy bylo 202 uchazečů o azyl deportováno z Řecka. Tato politika má čtyři zásadní slabiny.
• Byla dohodnuta s Tureckem a vnucena EU německou kancléřkou Angelou Merkelovou.
• Je silně podfinancovaná.
• Není dobrovolná, neboť stanovuje kvóty, proti kterým se staví mnoho členských států, a vyžaduje, aby se uprchlíci usídlovali v zemích, kde nechtějí žít.
• Dělá z Řecka de facto zadržovací celu, přestože má tato země nedostatek kapacit pro množství uchazečů o azyl, kteří už tam jsou.
Všechny tyto nedostatky lze napravit. Evropská komise některé z nich 6. dubna nepřímo uznala v novém souboru návrhů na reformu evropského azylového systému. Návrhy komise se však stále opírají o povinné kvóty. Ty nikdy nebudou fungovat. První místopředseda komise Frans Timmermans vyzývá k otevřené diskusi.
Domnívám se, že komplexní azylová politika pro Evropu by měla stanovit pevný a věrohodný cíl ve výši 300 000 až 500 000 uprchlíků ročně. To je dostatečně vysoký počet, aby měli uprchlíci záruku, že se nakonec dostanou do cíle, a zároveň dostatečně nízký počet, aby se dali umístit i v dnešní nepříznivé politické atmosféře.
Existují zavedené metody, jak v jiných oborech spojit nabídku s poptávkou na dobrovolné bázi, například při umísťování studentů do škol nebo začínajících lékařů do nemocnic. V případě uprchlíků by lidé odhodlaní jít na některé konkrétní místo museli čekat déle než ti, kdo akceptují přidělenou destinaci. Pak bychom mohli požadovat, aby registrovaní uchazeči o azyl čekali na současném místě, až na ně přijde řada.
Bylo by to mnohem levnější a méně bolestné než současný chaos, jehož jsou migranti hlavními oběťmi. Ti, kdo by se ve frontě předběhli, by ztratili místo v pořadníku – což by měla být dostatečná motivace k dodržování pravidel.
Takový plán by vyžadoval nejméně 30 miliard eur ročně. Tato částka zahrnuje i poskytnutí dostatečné finanční podpory Turecku a dalším zemím „na frontové linii“, aby umožnily uprchlíkům, kteří tam žijí, pracovat a posílat děti do školy; dále vytvoření společné azylové agentury a pohraničního sboru EU, vyřešení humanitárního chaosu v Řecku a zavedení společných unijních standardů pro přijímání a integraci uprchlíků.
EU je nepochybně schopna vybrat nejméně 30 miliard eur ročně, což je méně než 0,25% ze společného HDP osmadvaceti členských zemí, jehož objem přesahuje 16 bilionů eur, a méně než 0,5% z celkových výdajů národních vlád. Schází však politická vůle. Fiskální pravidla EU omezují ve většině členských států právo vykazovat vyšší deficity a financovat je emisí nového dluhu. Proto tato otázka ani nepadla, natož aby se o ní vážně uvažovalo.
Dříve nebo později bude nutné předepsat v zájmu řešení uprchlické krize nové daně. Každoroční klopotné shromažďování nedostatečných zdrojů už stačit nebude. Naproti tomu „přívalové financování“ by umožnilo EU efektivněji reagovat na některé nejnebezpečnější důsledky tím, že by pomohlo vychýlit ekonomickou, politickou a sociální dynamiku směrem od xenofobie a nespokojenosti ke konstruktivním výsledkům, z nichž budou mít prospěch uprchlíci i státy. V dlouhodobém měřítku by to snížilo celkové evropské výdaje na udržení uprchlické krize v rozumných mezích a zotavení se z ní.
Existují silné argumenty pro to, aby se na financování tohoto „přívalu“ použila účetní bilance EU. Protože jsou globální úrokové sazby na historických minimech nebo se jim blíží, je dnes obzvláště vhodná doba využít úvěrové bonity AAA Evropské unie. Bylo by to výhodné i v tom, že by se tím poskytl tolik potřebný ekonomický stimul. Uvedené částky už jsou makroekonomicky významné, zvláště kdyby se utratily bezprostředně a vyvolaly multiplikační efekt. Rostoucí ekonomika by absorbovala přistěhovalce daleko snáze, ať už by šlo o uprchlíky nebo o ekonomické migranty.
Otázka zní, jak může EU použít úvěrovou bonitu AAA, aniž by vyvolala opozici, zejména v Německu. Za prvé si musíme uvědomit, že EU je vypůjčovatelem AAA už dnes. Během krize v eurozóně vytvořila unie finanční nástroje typu Evropského mechanismu finanční stabilizace (EFSM) a Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), které jsou schopné rychle zajistit desetimiliardy eur za příznivých podmínek.
Tyto instituty, které disponují značnou výpůjční kapacitou, by se měly přesměrovat tak, aby zajistily přívalové financování potřebné k řešení migrační krize. Využití již existujícího mechanismu, byť k novému účelu, by bylo mnohem efektivnější než vytvoření nového. Vyžadovalo by jen politické rozhodnutí – které by se dalo učinit v krátké lhůtě.
Na tento úkol by se měly vyčlenit dva peněžní zdroje – EFSM (pro členy eurozóny) a Nástroj podpory platební bilance (pro členy EU, kteří nejsou v eurozóně). Oba jsou kryté výlučně z rozpočtu EU – a proto nevyžadují národní záruky ani schválení národními parlamenty. Jejich hrubá úvěrová kapacita činí dohromady 110 miliard eur, což odpovídá ročním příjmům do rozpočtu EU.
Nástroj podpory platební bilance (Balance of Payments Assistance Facility) s úvěrovou kapacitou 50 miliard eur je téměř zcela nevyužitý. EFSM poskytl Portugalsku a Irsku půjčky v hodnotě zhruba 46,8 miliard eur, ale má značné volné kapacity. Dohromady se jedná o více než 60 miliard eur a tato kapacita se každý rok zvyšuje, neboť Portugalsko a Irsko své půjčky splácejí.
Stejně jako krize eura vyžaduje také uprchlická krize rychlou reakci. Od krize eura se však liší v tom, že příjemci pomoci – Jordánsko, Turecko a Řecko – se nacházejí na frontové linii společného evropského podniku. Mají na podporu nárok a neměli by mít povinnost přijaté prostředky splácet. Místo toho musí EU a její členské státy najít nové zdroje daňových příjmů, aby přívalové financování splatily.
Tyto nové daňové příjmy by mohly pocházet z řady zdrojů, včetně celounijní daně z přidané hodnoty, která už prostředky poskytuje, ze speciální daně na benzin, již navrhl německý ministr financí Wolfgang Schäuble, nebo z nové daně na cesty do EU a žádosti o víza, která by přenesla část zátěže na občany zemí stojících mimo EU.
Dokončení procesu zavádění nových daní potrvá dlouho, a držitelé dluhopisů proto budou chtít mít jistotu, že jejich cenné papíry budou řádně obslouženy a splaceny. Proto musí EU garantovat, že vytvoří nové daňové příjmy do doby, kdy to bude zapotřebí, i kdyby konkrétní zdroj zatím nebyl stanoven.
Otázkou zůstává, jak pro to generovat nezbytnou politickou vůli. EU je postavená na demokratických principech. Věřím, že existuje tichá většina, která chce unii zachránit, přestože to v současnosti není dobře fungující instituce. Dá-li o sobě tato většina vědět, političtí lídři jí dopřejí sluchu.
Uprchlická krize představuje pro Evropu existenční hrozbu. Bylo by nezodpovědné dopustit rozklad EU kvůli nedostatku financí na zvládnutí této krize; v zemích na frontové linii je však nedostatečné financování hlavní překážkou úspěšných programů. Během celých dějin reagovaly vlády na krizové situace celonárodního dosahu emisemi dluhopisů. Kdy jindy by měla EU využít své úvěrové bonity AAA, když ne v okamžiku, kdy jí hrozí smrtelné nebezpečí?
George Soros je předsedou představenstva společnosti Soros Fund Management a nadační sítě Open Society Foundations.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org