Na konci léta 2009 se právníci americké Komise pro cenné papíry SEC připravovali na žaloby proti hypotéční divizi banky . Centrem jejich zájmu byla zejména transakce jménem Abacus, která byla uzavřená s jedním hedge fondem. Právníci se domnívali, že banka touto transakcí porušila zákony a byli připraveni ji z toho obvinit. V jejich čele stál James Kidney. Ten byl přesvědčen, že existuje dost důkazů na to, aby došlo k obžalování konkrétních osob včetně vysokých představitelů bank a hedge fondu. Jenže jeho kolegové k tomu nechtěli přistoupit kvůli strachu z toho, že takový postup by mohl mít dalekosáhlé důsledky pro vedení dalších velkých bank.
SEC nakonec dostala od bank miliardy dolarů na pokutách, jedna důležitá otázka tu ale stále zůstává: Proč se žádný z vrcholných bankéřů nedostal do vězení? Podle některých názorů nebyl pro podobný krok dost pevný důkazový materiál a také nebylo dost zdrojů na to, aby se tomuto problému věnovaly. Já jsem ale při studiu uvedené tématiky zjišťoval, že ve hře byl ještě jemnější faktor: Regulátoři v řadě případů váhali použít existující zákony a zdroje na to, aby bankéře obvinili. A Kidney tvrdí, že v případě byla tato jejich neochota velmi vysoká. Došel k názoru, že velké banky získaly nad regulátorem takovou moc, že SEC se až zbaběle obává boje s nimi.
Případ Abacus začal v roce 2006, když hedge fond Paulson & Company požádal banku , aby vytvořila finanční instrument, který by přinesl zisky v případě, že klesnou ceny na trhu nemovitostí. Paulson chtěl vsadit na to, že ceny na realitním trhu leží příliš vysoko a brzy zkolabují. Banka tak vytvořila Abacus, který by začal generovat zisky ve chvíli, kdy lidé nebudou schopni splácet své hypotéky. Protistranou v této transakci byla německá banka IKB, která zase chtěla vsadit na to, že ceny nemovitostí zůstanou stabilní.
Věc se stala pochybnou ve chvíli, kdy se fond Paulson & Company začal snažit o získání výhody tím, že transakce bude zahrnovat ty nejrizikovější cenné papíry spojené s hypotéčním trhem. Banka to věděla, ale IKB o tom plně neinformovala. Když to zjistila SEC, rozhodla, že banka podvedla IKS i manažera transakce, kterým byla ACA Capital. Kidney měl v té době za sebou už řadu vyhraných sporů, ovšem tento přišel v citlivé době. Globální finanční systém se začínal zotavovat, miliony Američanů ztratily práci a veřejnost začínala být nepřátelská vůči pomoci poskytované bankám a automobilkám. Kidney se domníval, že zaměstnanci SEC nehovořili s dostatečným počtem lidí z banky a považoval za chybu, že byl obviněn pouze jeden trader jménem Fabrice Tourre. Ten představoval jednoduchý cíl, ale jeho obvinění by pravděpodobně nebylo signálem, že si vláda hodlá posvítit na vedení velkých bank na Wall Street.
Kidney nechápal, proč SEC nechce obvinit i vedení banky a hedge fondu. Podle něj šlo o „neuvěřitelný podvod, který se neměl řešit bez toho, aby padla jména všech viníků“. Někteří lidé v SEC se obávali, že kdyby byla žaloba rozšířena i na vedení hedge fondu, snížilo by to pravděpodobnost celého úspěchu. Spory uvnitř SEC týkající se rozsahu žaloby se táhly několik měsíců a Kidney nakonec se svým názorem prohrál. V dubnu 2010 SEC přesto šokovala trhy tím, že obvinila banku z toho, že neposkytovala plné informace, které jsou pro investory relevantní. Akcie banky se následně propadly o 13 % a kapitalizace se snížila o desítky miliard dolarů. Po několika měsících byla uzavřena dohoda, že banka zaplatí pokutu ve výši 550 milionů dolarů, sama ovšem stále odmítala, že by se dopustila něčeho nezákonného. Fabrice Tourre byl odsouzen k pokutě ve výši 850 tisíc dolarů a nyní studuje na University of Chicago.
Kidney je celou věcí hluboce zklamán. SEC je podle něho institucí, která se zajímá o porušování pravidel u těch nejníže postavených lidí, ale jen málokdy se podívá někam výš. Podle něj je hlavní příčinou to, že během let byl postupně poškozován koncept vlády jako aktivního hráče. SEC se tak začala sama obávat toho, aby svou regulací příliš neškodila. Výsledkem je ovšem to, že dozor je povrchní a vedení firem na Wall Street se nikomu nezodpovídá.
Autorem je Jesse Eisinger.
Zdroj: The New Yorker