V současné době už se tolik nehovoří o odlivu kapitálu z Číny, kurz čínské měny se chová tak, jak má, a devizové rezervy této země se v posledních měsících drží na stabilní úrovni. Její ekonomika čelí velkým výzvám a vláda stále nenašla dobrý recept na udržení rychlého růstu bez toho, aby se musela spoléhat na úvěrovou expanzi. Už tu ale není intenzivní pocit, že Číňané se jako o závod snaží nakupovat dolary.
Fed se může ze současného vývoje radovat, protože minulý rok byly jeho snahy o zvednutí sazeb dvakrát zablokovány právě prudkým odlivem kapitálu z Číny. Poprvé se tak stalo během léta, kdy byl Fed donucen k odkladu zvedání sazeb poté, co čínská centrální banka PBoC zavedla nový kurzový režim. Podruhé se tak stalo během letošní zimy, kdy prosincové zvednutí sazeb vedlo k další vlně odlivu kapitálu z Číny a ta v podstatě znemožnila další kroky tímto směrem. Nyní se zdá, že kapitál se v Číně už cítí dobře. Znamená to, že Fed již může bezpečně pokračovat v utahování své politiky?
Ne tak docela. Hlavním důvodem pro současný klid je totiž ve skutečnosti právě to, že Fed ve zvedání sazeb nepokračuje. Pokud by se to mělo změnit, kapitálový odliv z Číny by se stal opět zdrojem globálního rizika. Americká monetární politika a čínská platební bilance jsou totiž pevně propojeny. Základem tohoto vztahu je období let 2009–2013, kdy řada rozvíjejících se zemí využila uvolněné monetární politiky v USA a půjčovala si levné dolary. Subjekty v Brazílii, Rusku, Indii, Indonésii, Mexiku i Turecku využily kvantitativního uvolňování k tomu, aby ve svých rozvahách zvýšily levné dolarové dluhy.
Čínské chování bylo během zmíněného období rozdílné. Většina zemí vydávala dolarové dluhopisy s relativně dlouhodobou splatností a prodávala je institucionálním investorům. Čína si ale většinou půjčovala od mezinárodních bank a její dluhy mají kratší dobu splatnosti. Na konci roku 2008 dlužila zahraničním bankám méně než 200 miliard dolarů, na konci roku 2014 už více než 1 bilion dolarů. A celých 80 % tohoto dluhu má dobu splatnosti kratší než jeden rok. Žádná jiná ekonomika se touto cestou nevydala. Ostatní země totiž díky svým historickým zkušenostem ví, že by to byla začátečnická a nezodpovědná chyba.
Čína si půjčovala dolary s krátkou dobou splatnosti kvůli tzv. „carry obchodům“. Čínské banky si v jejich rámci půjčily levné dolary, směnily je za renminbi a pak nakoupily domácí dluhopisový nástroj, který vynášel kolem 6 %. Během tohoto období navíc renminbi k dolaru znatelně posilovalo. Čínské banky tak vydělávaly na úrokovém diferenciálu a také na „krátkých“ pozicích na dolaru.
Nahromaděné dolarové dluhy vytvořily popsanou vazbu mezi americkou monetární politikou a čínským kapitálovým účtem. Ta funguje následovně: Pokud se čeká, že Fed zvedne sazby, kapitál začne z Číny utíkat, protože se čeká posílení dolaru a pokles úrokového diferenciálu. Čínští dlužníci tak mají dobré důvody, aby snížili své krátké dolarové pozice. Odliv kapitálu z Číny ale zvyšuje globální averzi k riziku a zvýšení sazeb v USA se stává nebezpečné. Schopnost Fedu zvyšovat sazby je tudíž omezena tržní volatilitou, kterou vyvolává odliv kapitálu z Číny.
Tento mechanismus bude pravděpodobně časem ztrácet na síle a čínský kapitálový účet už nemusí být po určité době brzdou při zvyšování sazeb v USA. Nyní má ale Fed „čínský problém“ a pokaždé, když se pokusí zvýšit sazby, mechanismus se aktivuje. Navíc platí, že odliv kapitálu obvykle brzdí růst. Takže utahování monetární politiky v USA čínské ekonomické problémy jen zhorší.
Autorem je ekonom David Lubin ze .
Zdroj: BeyondBrics