Když před několika dny zemřel ve věku devadesáti let Fidel Castro, moje první reakce byla jednoznačná: Konečně! Na své dětství prožité na Kubě pod jeho vládou mám hodně zlých vzpomínek. Vždy mě proto bolí, když někteří lidé pějí na jeho režim chválu. Bolí mě i to, když lidé jako papež František hovoří o tom, že „smrt revolucionářského vůdce Fidela Castra je smutnou zprávou“.
Moje rodina vlastnila před revolucí malou textilní továrnu. Když se Castro dostal k moci, vláda ji rychle zkonfiskovala. Rád bych nyní napsal několik osobních vzpomínek na to, jaký byl skutečný život v revoluční utopii z pohledu někoho, komu tehdy bylo něco málo přes deset let.
Invaze v Zátoce sviní proběhla jen několik dní poté, co zemřel můj tatínek. Já jsem zůstal v domě mých prarodičů a strávil jsem tak tři týdny, kdy v zemi zuřil největší chaos. Moji prarodiče byli vlastníky zmíněné továrny a tudíž byli předmětem neustálých útoků včetně půlnočních prohlídek, které měly zajistit „protirevoluční materiály“. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem s celou rodinou stál u zdi a vojáci na nás mířili samopaly.
Jedna z mých tet byla silně věřící a já jsem s ní jednou šel do kostela. Bylo to někdy v roce 1961 či 1962. Zatímco v kostele probíhala mše, venku se rychle vytvořil dav složený z protikatolicky naladěných revolucionářů. Když jsme vyšli z kostela, zuřivý dav nám nadával a lidé na nás plivali.
V té době probíhaly všechny platby v hotovosti, platební karty neexistovaly. Castro rychle našel způsob, jak lidem zkonfiskovat „nadměrnou“ hotovost. Provedl měnovou reformu a během jednoho dne vyměnil jedny peníze za jiné. Všichni museli odevzdat staré bankovky a mince a vyzvednout si nové. Z celé kubánské populace se kvůli tomu stali během jednoho dne žebráci.
Vybavuje se mi, že jedna z mých tet si před revolucí vzala za manžela námořního důstojníka. Chodil k nám vždy v uniformě, na které visela řada medailí. Byl zatčen ihned po revoluci a moje teta vyprávěla o tom, že když ho byla několik dní po zatčení navštívit, seděl tam proti ní muž, který zestárnul o desítky let. Popraven byl krátce nato.
Když byla zkonfiskována naše továrna, bylo pro mé prarodiče těžké si najít práci, protože měli „kapitalistickou minulost“. Přežili jen díky prodeji nábytku a šperků a pak naštěstí dorazila jejich výjezdní víza. Když odjížděli, ukázala jim tajná policie seznam všeho nábytku a všech šperků, které prodali. Řekli jim, že to nebylo jejich vlastnictví, ale že vše patřilo státu. Vzpomněl jsem si na to, když prezident Obama pronesl svůj známý projev s poznámkou „vy jste to nevytvořili“.
Podobných vzpomínek mám hodně a vím, že jiní lidé mají ještě mnohem horší. Měli bychom zajistit, aby nezmizely, protože komunismus je zlo a Castro byl poslem pekla. Většina lidí, které znám, se mě ptala na Obamovu politiku otevřenosti vůči Kubě. Popravdě řečeno nevím, protože existují pádné argumenty pro větší otevřenost i proti ní. Například to, zda poskytovat ekonomickou podporu komunistickému režimu je dobrý nápad. Na druhou stranu je pravda, že už celá řada kubánských generací hodně trpěla. Důvěru v Obamu jsem ale ztratil, když jsem viděl, jak se srdečně zdraví s Chávezem. Podle mého mínění bylo správnou reakcí na Castrovu smrt to, co na Tweetu napsal Trump: Castro je po smrti!
Autorem je George J. Borjas, profesor ekonomie na Harvard Kennedy School.
Zdroj: LaborEcon