Podle vývoje M2 míří americká ekonomika do hluboké deflace. Relevantní ukazatel?

Před časem jsem tu zmiňoval analýzu Goldman Sachs, podle které americké hospodářství ztratilo citlivost na sazby. Ale je stále senzitivní na finanční podmínky. Těm jsem se tu věnoval včera, dnes se nezaměříme ani na ně, ani na sazby, ale na jednu údajnou relikvii. Například Jeremy Siegel totiž prý stále sleduje vývoj peněžního agregátu M2, přestože je podle něj mnohými považován za zastaralý.

1. Skok nahoru a zase dolů: Vývoj oné údajné relikvie shrnuje následující graf od RIA. Do roku 2020 meziroční růsty docela fluktuovaly, v průměru zhruba kolem 5 – 7 %. Pak přišel rok 2020 a mohutná snaha zabránit zamrznutí finanční a ekonomické aktivity. Následný až více než 25% růst peněžního agregátu ale začal obratem klesat. A nyní se pohybuje na úrovních předchozích lokálních minim:

Zdroj: Twitter

2. M2 a kvantitativní rovnice peněz: Možná jednou z nejproblematičtějších rovnic v ekonomii je rovnice směny, alias kvantitativní rovnice peněz. Jde přitom o velmi jednoduché a matematicky těžko zpochybnitelné konstatování, že objem peněz v ekonomice (třeba M2) vynásobený rychlostí jejich oběhu se rovná objemu zboží v ekonomice vynásobenému cenovou hladinou.

Bezproblémovost se ale rychle snižuje zejména s tím, když (i) začneme uvažovat o tom, co jsou to vlastně peníze (který agregát je ten správný). S tím, když (ii) uvažujeme, jak jsou peníze tvořeny (zda do zmíněné rovnice vstupují zvenčí, či jsou endogenní a jsou tudíž ovlivněny druhou stranou rovnice). A obecněji, když (iii) uvažujeme o tom, co v grafu určuje co. Protože nejpřesnější je asi říci, že „všechno všechno“.

3. M2 a inflace: Výše uvedený graf vybízí uvažovat o kauzalitě jdoucí od peněžní nabídky k cenám/inflaci. A to zejména svým koncem, který by implikoval přicházející znatelnou dezinflaci (peněžní nabídka je posunuta o 16 měsíců). Období před rokem 2020 se ale žádnou velkou korelací nechlubí. A i vysoká korelace z nedávné doby prudkého růstu M2 za sebou má složitější příběh, než přímou kauzalitu. To vše v principu odráží, co jsem psal v předchozích dvou odstavcích: Ex –post matematické rovnítko mezi oběma stranami rovnice směny je v ekonomice dosahováno řadou provázaných procesů na obou jejích stranách.

V prostředí vysoké inflace se tak dá například uvažovat o tom, že lidé ve snaze měnit peníze za reálné věci prudce zvýší agregátní rychlost obratu peněz v ekonomice. Která může na levé straně zmíněné rovnice více než eliminovat pokles peněžní nabídky*. Tím neříkám, že k něčemu takovému dochází, či dojde. Je to jen příklad a uvedené je jen stručným nástinem, proč M2 nemusí být tím nejlepším inflačním indikátorem. Každopádně se zdá, že Fed propadu u M2 zobrazenému v grafu (a jeho možné predikční hodnotě pro inflaci) nevěnuje velkou pozornost. Zda šlo správný postoj možná uvidíme ještě letos.


*Jak poukazuje třeba Scott Sumner ve své analýze zaměřené na cílení nominálního produktu, americká centrální banka v letech 1979 – 1982 ve snaze snížit tehdejší vysokou inflaci cílila právě peněžní nabídku. Až po roce 1982 vzala za svůj hlavní nástroj sazby, přitom „často sledovala něco podobného Taylorovu pravidlu“.