Na počátku krize jsem spolu s několika dalšími ekonomy tvrdil, že vstupujeme do pasti likvidity. V ní ani nulové sazby nestačí na obnovení plné zaměstnanosti – je to situace, kdy i při takových sazbách plánované úspory převyšují plánované investice. Past likvidity má několik specifických rysů. Mezi ně patří zejména to, že vládní výdaje nezvyšují sazby (do doby, dokud půjčky nedosáhnou takové velikosti, že dojde k obnovení plné zaměstnanosti). A centrální banka může tisknout tolik peněz, kolik chce, bez toho, aby způsobila inflaci.
Odpůrci této teorie její závěry zesměšňovali. Tvrdili, že rychle rostoucí inflace a růst sazeb už čekají za rohem. Nyní stojíme na konci roku 2011, Fed vytisknul velký objem peněz (ve skutečnosti hodně navýšil rezervy bank) a vláda si půjčila obrovské částky. A co se děje? Sazby zůstaly samozřejmě nízko, v tuto chvíli je dokonce reálný výnos desetiletých vládních dluhopisů záporný. Od léta roku 2010 až do počátku tohoto roku rostly ceny komodit, což se projevilo skokem v celkové inflaci. Nešlo však o inflaci způsobenou domácím vývojem, ale hlavně poptávkou po komoditách z rozvíjejících se ekonomik. Od jara ceny komodit zase klesají a inflace polevuje. Poučení je takové, že jeden z makroekonomických pohledů si v této poněkud menší depresi vede velmi dobře a alternativy se opět ukázaly jako propadák. Chtěl bych, aby to ti na druhé straně debaty uznali. A taky bych chtěl poníka.
Důležité poučení nabízí i vývoj inflace ve Velké Británii. V červnu dosahovala celková inflace v této zemi poměrně vysokých hodnot. Stačila ale i povrchní analýza na to, aby se ukázalo, že jde o odraz přechodných šoků, zejména zvýšení DPH a cen komodit, ke kterému se přidalo oslabení libry. Kolem růstu cen ale vypukla hysterie a mnozí tvrdili, že se Británie nalézá na pokraji stejné inflační spirály jako v 70. letech. Já jsem ale v tu dobu psal: „Můžeme doufat, že si Bank of England bude držet dosavadní směr a až inflace pomine, což se téměř jistě stane, budeme mít před sebou poučení o tom, že nemáme stále reagovat, jako kdyby se psal rok 1979.“ Inflace klesá skutečně rychle, trh očekává, že v následujících pěti letech bude na úrovni 2 %. Zastánci tvrdé měny a úspor to opět neodhadli.
Nesmyslné jsou i závěry evropské dohody. Ta požaduje, aby krize, která primárně představuje problém platební bilance s fiskální krizí až ve druhém sledu, byla řešena fiskálními úsporami. Ty zaručí recesi a skutečný problém se stále řešit nebude. Předpokládalo se ale, že plán bude fungovat. Plánovaná bolestivá opatření měla totiž poskytnout ECB prostor pro nákupy velkého objemu italských a španělských dluhopisů. Celý ten plán měl spočívat v tom, že Draghi udělá z kontrakční politiky politiku expanzivní.
Je docela pozoruhodné, kolik rozumných lidí dnes zakládá své analýzy na tom, že ECB skutečně udělá to, co je třeba. I Barry Eichengreen, který je skutečným expertem na vše, co souvisí s eurem, ve svých očekáváních pro rok 2012 uvádí, že Draghi bude zachraňovat. To se ale pravděpodobně nestane a dluhopisovým trhům už to došlo. Němci a ECB se totiž domnívají, že stačí utahování opasků. Tuto víru si podle všeho budou držet i v případě, že se euro začne rozpadat, a budou tvrdit, že za to může neschopnost dlužníků.
Vývoj nezaměstnanosti je alarmující v Evropě i v USA, v ohrožení jsou samotné demokratické hodnoty: Hrozivé politické trendy by se neměly ignorovat jen proto, že v dohledu není žádný další Hitler. Podívejme se v tomto ohledu na Evropu. Krize eura zabíjí evropský sen – i pokud se vyhneme finanční krizi, recese je pravděpodobná na celém kontinentu.
Od Rakouska až po Finsko roste síla pravicových populistů, v chudších zemích střední a východní Evropy je situace ještě horší než v bohatších ekonomikách. EBRD minulý měsíc informovala o prudkém propadu podpory demokracie v zemích „nové EU“, tedy v těch, které do unie vstoupily po pádu Berlínské zdi. Největší pokles nastal v zemích, které prošly největším ekonomickým propadem. Jedna z hlavních maďarských politických stran, Jobbik, je noční můrou z 30. let, okamžitá hrozba ale přichází od vládní středo-pravicové strany Fidesz. Situace v Maďarsku je znovuzaváděním autoritářské vlády, které maskuje tenké pozlátko demokracie. Dějě se tak v samém srdci Evropy. A zároveň jde o příklad toho, co se v oslabujících ekonomikách může dít v mnohem širším měřítku.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)