Když Rusko před několika dny uvalilo sankce na dovoz potravin ze západu, vyvolalo to u nás široké spektrum reakcí od povzbudivých (např. komentář Martina Fendrycha) i smutných (příklady tamtéž). To samé asi lze říci o tom, jak na zmíněný krok reagovali sami Rusové. Tam mě zaujalo prohlášení ruské pravoslavné církve. V podstatě potvrzuje před časem prezentovaný názor Tomáše Halíka: „Já si velmi vážím starých ruských pravoslavných myslitelů. Ale velice mne znepokojuje, že temnou stránkou ruského pravoslaví je službičkování moci“.
Ruská církev se svého „úkolu“ konkrétně chopila tak, že začala kázat (údajně) ozdravný vliv menší spotřeby (tj. návratu k nedostatku) na lidského ducha. Což je v podstatě diskuse o samém filozofického základu ekonomických teorií a myšlenek. Konec konců by to znamenalo, že duševně nejvyspělejší budou země, kde jsou uplatňovány dlouhodobé sankce a kde panuje dlouhodobý nedostatek. Postoj ruské církve by se dal charakterizovat jako vynucená askeze. Vlastně by mohl být (trochu paradoxně, trochu ne) základem pro vzkříšení myšlenky komunismu. Tento plíživý komunismus 2.0 by známé, ale standardně nesplnitelné „každému podle jeho potřeb“ řešil přílepkem „ale potřeb a tužeb jen pomálu“. Zrádnost demagogií spočívá v tom, že se často otírají o skutečné pravdy a získávají tím jejich nádech. Je tomu tak i zde. Vždyť bychom mohli třeba parafrázovat „to spíše velbloud projde uchem jehly, než se spotřebitel dobere v supermarketech ke spokojenosti“.
Nyní odskok k druhé dějové linie dnešní úvahy: Nejvzácnější komoditou globální ekonomiky je už dlouho předlouho poptávka. Přetahují se o ní firmy v jednotlivých ekonomikách, i jednotlivé ekonomiky mezi sebou. Exportní velmoci jsou ve skutečnosti velmocemi dovozními – dovedou dovážet poptávku (a tudíž využití kapacit a zaměstnanost) od jiných. Dluh je jen způsobem, jak převádět poptávku od těch, kteří mohou, ale nechtějí konzumovat, k těm, kteří chtějí, ale nemohou. Na tom není nic špatného, naopak. Nutným předpokladem je ale to, že vše se v pravý čas obrátí. Jinak řečeno, dluhy problém nejsou, problémem jsou nevratné dotace vydávané za dluhy (často jak dlužníky, tak věřiteli).
Nedostatek poptávky má rozměr cyklický a chronický. O tom chronickém se nyní hodně hovoří v rámci teorie dlouhodobé stagnace (viz předchozí sloupek). Jde o to, že jako globální celek chceme spořit více, než si půjčovat. Problém přebytků úspor může být překvapivý s ohledem na to, jak je světová ekonomika zadlužená. Ale jen do chvíle, kdy si uvědomíme, že „život na dluh“ u jednoho, je „životem na úspory“ u druhého. Ano, je velmi složité přiřazovat ekonomickým jevům morální známky – z jedné strany je hříchem, z druhé ctností.
A tím se vracíme k první dějové linii. Ve vyspělých ekonomikách žijeme v konzumním, přesaturovaném světě. Zoufalství naší snahy učinit sebe sama šťastnějším ještě větším konzumem je patrné z návštěvy hypermarketů, či ještě pohodlněji zhlédnutím několika málo reklamních sérií v televizi. Ekonomie jako věda přitom v podstatě bez výhrad počítá s tím, že lidské potřeby (a tudíž i poptávka) jsou neomezené. Nad základními příčinami chronicky nízké poptávky v saturovaném světě tak dost bezradně váhá, či je spíše ignoruje.
Ignoruje tak i to, že u neomezených potřeb nalezneme pověstný vše obracející detail. Co když jsou neomezené proto, že jejich naplňování nikam nevede? Objem vědra je neomezený buď kvůli magické nekonečnosti vědra, nebo proto, že v něm je díra, milá Lízo, milý Lojzo. Ramana Maharši tvrdil, že dobrý pocit, který se objeví ve chvíli akvizice vytoužené věci, je jen opadnutím tenze, kterou přináší naše touha po ní. Testovat si to můžeme dennodenně sami na sobě. Je to Lojzův kbelík s dírou, či zázračně nekonečný džber?
Předchozí odstavec na první pohled dává plně za pravdu agitce ruské církve, ale nic nemůže být pravdě dál. Tlakem vynucovaná spotřební askeze „osvícenými“ profesionály je naopak naprosto kontraproduktivní. Jen zdržuje celý proces nutného poznávání stejně jako přemíra filozofování na toto téma (i když zde se tímto příspěvkem vlastně pohybuji na tenkém ledě). Jde o poznání a přesvědčení nepřenositelné, osobní. Jeho urychlování připomíná onu povídku o třech opicích, z nichž jedna zasazený ořech hlídá, druhá ho zalévá a třetí ho každý den vyhrabe, aby se podívala, jestli už klíčí. Komunismus 2.0, aneb „každému co potřebuje a nepotřebujete vlastně nic“, nevyřeší nic.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a
témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky
nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím
spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem
společnosti.