Říše padají, vracíme se ke svým kmenům
Před dvěma týdny byl osud země, která až do poloviny 20. století představovala největší říši na světě, v rukou 3,6 milionů Skotů. Velká Británie si těsným výsledkem hlasování udržela svou jednotu. Tato událost ovšem ukazuje na jednu významnou skutečnost: Naše století není stoletím demokracie, ale stoletím decentralizace. Britská vláda se obávala hlasování o nezávislosti Skotska natolik, že mu přislíbila řadu pravomocí, včetně možnosti stanovit si vlastní daně. Tyto pravomoci jdou dokonce nad rámec toho, co požadoval skotský parlament. Spojené království se stále více stává Královstvím decentralizace a rozdrobenosti. V současné době je patrný sílící nacionalismus po celé Evropě, v Africe a na Středním východě. Sílí požadavky na větší autonomii, či dokonce úplnou nezávislost na tom, co mnozí vnímají jako dědictví koloniálních struktur. Vše se dá shrnout pod touhu po větší míře samovlády.
Woodrow Wilson prosazoval silné protikoloniální postoje po první světové válce. Tvrdohlavé západní mocnosti se svých kolonií vzdaly až poté, co je druhé světová válka dovedla na hranici bankrotu. Pád britské a francouzské říše vedl k vytvoření více než 75 zemí. Pak přišel pád Sovětského svazu a zrod 15 nezávislých států. Původní počet zemí v OSN dosahoval 51, nyní má 193 členů. Je podivné, že mezinárodní právo tomuto vývoji nepomáhá. Snaží se bránit hranice tak, jak jsou. Lidem ale nelze donekonečna ubírat jejich legitimní právo na to, aby si vládli sami. Podívejme se na Indii. Za více než 60 let nezávislosti si její málo rozvinuté regiony moc nepolepšily. Vláda se starala pouze o to, jaký jazyk po celé zemi prosazovat. Její nezájem o ekonomický blahobyt pouze posílil snahy o nezávislost. Od roku 1947 se tak počet států v této federaci zdvojnásobil.
Snahy o decentralizaci a samovládu podporuje i to, že moderní státy ztratily svůj monopol na tok informací. Můžeme to nazvat triumfem transparentnosti. Lidé jsou si stále více vědomi toho, jak je jejich země skutečně spravována a jak se utrácejí jejich peníze. V Benátkách proběhlo neoficiální referendum, které naprostou většinou podpořilo „deklaraci nezávislosti“. Důvodem je to, že odtud proudí ročně 70 miliard eur na daních, ale zpět se dostane jen malá část. Podobně uvažují lidé v Katalánsku, kde by se o nezávislosti mělo hlasovat v listopadu. Španělská a italská ústava neumožňují odtržení částí země. Je ale pravděpodobné, že vláda ve snaze neživit už tak silné nepokoje udělá ústupky a zvýší autonomii nespokojených regionů.
V USA je fiskální federalismus klíčovým tahounem celé ekonomiky. Například Texas zvýšil svou atraktivitu tím, že minimalizoval regulaci a držel nízko daně. Nyní dosahuje přebytku ve výši 8,8 miliard dolarů. Podobně se s jasně profilovanou místní politikou snaží experimentovat Kalifornie, zaměřuje se hlavně na imigraci a politiku týkající se emisí, protože to jsou oblasti, které jí jsou nejblíže. V Evropě je decentralizace zdrojem zdravé konkurence a arbitráže. Například na Sardinii sílí hnutí za to, aby byl celý ostrov prodán Švýcarsku, které nemá přístup k moři. Sardinie by se tak stala dalším kantonem velmi dobře spravované země.
Mohou ale podobné procesy probíhat vždy jen mírumilovně? Celý svět je rozdělen na jednotlivé země. Pokud se některý region stane nezávislým, nutně to znamená zmenšení země, ke které patřil. Klidná decentralizace je důvodem, proč dnes žijí Baskové v míru. Takový přístup bude nutný i na to, aby byly překresleny hranice na Středním východě. V tuto chvíli přitom nemáme ani tušení, co nahradí Sýrii či Irák, o plánech Islámského státu nemluvě.
Je možné, že svět složený z menších států by poskytl pevnější základ globalizaci. Možná, že by byl i světem mírovějším. Nikdo by v něm totiž nemohl přežít bez toho, aby nedovážel některé potraviny a důležité produkty z jiné země. Stál by na principu snížené fragility, kterou prosazuje Nassim Taleb. Svět by byl složen z jednotek, které by byly „příliš malé na to, aby zkolabovaly“. Hranice se neustále mění. Severní a Jižní Jemen se spojily v roce 1990, Československo se v roce 1993 rozdělilo, nyní se hovoří o tom, že by se spojila Severní a Jižní Korea tak, jako to učinilo východní a západní Německo. Ve světě může probíhat štěpení, ale s tím přicházejí i nové kombinace, jako například Evropská unie, která nakonec absorbuje mikrostáty do skutečné multinárodnostní federace. Vezměme si příklad Balkánu. Po dvacetileté krvavé válce po rozpadu Jugoslávie nyní všechny bývalé země této federace žádají o členství v EU, nebo se už jejími členy staly. Pokud má ve světě nastat solidarita národů, možná musí nejdříve zvítězit jednotlivé kmeny.
Od německého svědomí k fanatismu
V Německu se záchod běžně splachuje už jednou použitou vodou, více lidí se po sobě koupe ve vaně bez toho, aby měnili vodu. Šetření vodou je v této zemi považováno za známku morální vyspělosti a sociální zodpovědnosti. Vědci a zástupci vodárenských společností ale tvrdí, že tento postoj má i svou stinnou stránku. Poukazují třeba na to, že odpadní systémy projektované na mnohem větší objemy jsou plné stagnující vody a trpí plyny, které se v ní tvoří. Sklepy v Berlíně jsou navíc zaplavovány proto, že stoupá hladina spodní vody.
Berlínský geolog Alexander Limberg říká: „Šetření s vodou bylo pozitivní, ale nyní už tolik šetřit nemusíme.“ Hans-Jürgen Leist z Ecolog Institute v Hanoveru jde dál a hovoří o tom, že šetření vodou je v Německu nesmyslné. Z Němců se podle něho v této oblasti stali fanatici a příčinou je jejich svědomí. Posedlost při šetření vodou se v nich vypěstovala neustálým sledováním toho, jak lidé jinde ve světě trpí suchem. Už od základní školy se učí, že když si myjí hlavu šamponem, musí zavřít kohoutek. To samé pak platí u mydlení rukou a čištění zubů.
Svou roli ale jistě hrají i peníze. Většina nákladů vodárenských společností je ovšem fixních a klesající objemy spotřebované vody vedou k růstu její ceny. To se obratem projevuje na ještě větší posedlosti v šetření vodou. Siegfried Gendries z Rheinisch-Westfälische Wasserwerksgesellschaft zmiňuje v této souvislosti klientku jeho společnosti, která šetří vodou tak, že po vyčištění zubů ji vyplivne do připravené nádoby a zalije s ní květiny. „Není možné, aby motivace k takovému chování měla ekonomický základ,“ říká Gendries.
Podle Institutu pro empirický sociální výzkum z Düsseldorfu není šetření vodou typické jen pro Němce, ale snaží se o něj i v jiných evropských zemích. Jen v Německu ale více než polovina obyvatel tvrdí, že důvodem je ochrana životního prostředí. V zemích jako Francie, Itálie či Španělsko to je pouze 30 – 38 %. Spotřeba vody v německých domácnostech klesla z 38 galonů na osobu za den v roce 1990 na současných 32 galonů. Ve Francii a Velké Británii nyní dosahuje asi 45 galonů a v USA 99 galonů.
Zdroj: The Atlantic, WSJ