Jestliže se budou Spojené státy věnovat pouze dalšímu kolu války s terorismem, může dojít k tomu, že v tomto boji nebude využita zbraň nejefektivnější. Vůdcům radikálních teroristických skupin musí být v první řadě znemožněno získávání dalších členů. Západ se zároveň musí naučit jednoduchou věc: Naděje na lepší ekonomické zítřky je jediným způsobem, jak vyhrát boj o ty, kteří do teroristických organizací přicházejí.
Tato strategie je dobře vyzkoušena. Ukazuje to vývoj v Latinské Americe, kde před jednou generací vládl chaos a teroristická organizace Sendero Luminoso se zmocnila většiny území Peru. Převládal názor, že kapitalismus nemůže fungovat jinde než na západě a Latinská Amerika nemůže využívat svobodný trh. Ukázalo se, že to je omyl. Reformy v Peru zlepšily vlastnická práva a právní systém a následoval prudký růst životního standardu.
Peru v letech 1980–1993 vyhrálo válku s terorismem bez toho, aby tam musely zasahovat zahraniční síly. Dnes slyšíme stejný pesimismus, jaký původně vládl v této zemi, v arabském světě. Už jsme ale poučení. Stejně, jako byli teroristé poražení v Peru, mohou být poražení na Středním východě a v severní Africe. Všichni, kteří kráčeli po ulicích Tunisu či Limy vědí, že kapitál není problém, ale řešení.
Pro úspěch v Peru bylo klíčové přesvědčit americkou vládu a klíčové představitele OSN, že venkov v této zemi není líhní marxistických revolucionářů, ale možným základem moderní kapitalistické ekonomiky. Právě tento nový pohled pomohl porazit teroristy a to samé můžeme zopakovat dnes. V sázce je mnoho. V šedé ekonomice arabských zemí se najde obrovské množství potenciálních rekrutů teroristických organizací. Kam půjdou oni, tam se vydá celá země.
Je široce známo, že arabské jaro začalo tím, že se upálil šestadvacetiletý pouliční obchodník Mohamed Bouazizi. Během následujících 60 dní se zapálilo dalších 63 mužů a žen v Tunisku, Alžírsku, Maroku, Jemenu, Saúdské Arábii a Egyptě. Milióny lidí se vydaly do ulic a nyní vše pokračuje chaosem. Ti lidé se nezapálili kvůli politice či náboženským právům. Většina z těch, kteří tento pokus o upálení přežili, hovoří o ekonomickém útlaku a pokusech o odebrání i toho mála, co jim ještě zbylo.
Bouazizi byl obchodníkem od 12 let, v 19 letech měl na starosti účty místního trhu, ve 26 letech prodával ovoce a zeleninu na několika místech. Jeho matka mi řekla, že plánoval založení společnosti a snil o tom, že si koupí dodávku, kterou bude zásobovat větší počet prodejních míst. Na úvěr potřeboval zástavu, jeho majetek ale nestačil. Mezitím mu ztěžovali život vládní úředníci, chtěli po něm úplatky na licenci, kterou v podstatě nešlo jinak získat. V den, kdy se upálil, mu přišli úředníci zavřít prodejnu a zabrat elektronické váhy. Nastalo přetahování, během kterého mu jedna úřednice dala facku. Toto ponížení, spolu s tím, že mu vzali 225 dolarů veškerých tržeb, vedlo k tomu, že si Bouazizi vzal život.
V Tunisku vládne protekční systém a vládní úředníci vyžadují platbu za „ochranu“ na každém kroku. Bouazizi už neměl dost peněz na podobné úplatky, vysněná dodávka byla mimo jeho dosah, své zboží už nemohl dále prodávat. Zemřel, když požadoval právo na to, aby mohl podnikat ve fungující tržní ekonomice. Lidé z arabských ulic chtějí své místo v moderní kapitalistické ekonomice. Stovky miliónů z nich ale tuto možnost nemají a končí jako ekonomičtí uprchlíci, k jejichž problémům je západ často slepý. Musí si vytvořit šedou ekonomiku, kterou ale řada lidí vnímá s podezřením. Západ má radši dobře fungující charitativní projekty, jako je poskytování výživových doplňků a sítí proti moskytům.
Západu tedy uniká podstata věci: Pokud lidé na Blízkém východě a v severní Africe nebudou mít možnost legálně pracovat a podnikat, budou mít mnohem větší tendenci propadnout lákadlům teroristických skupin. Na nedávné konferenci v Tunisku jsem jejím účastníkům řekl: „Nemáte právní infrastrukturu na to, aby se chudí lidé dostali do systému.“ Jeden podnikatel mi řekl, že to dobře vědí a dodal: „Váš prorok vyhnal obchodníky z chrámu. Ten náš byl obchodníkem.“ Spojené státy se ale musí v tom, co vědí, posunout dál.
Autorem je Hernando De Soto.
Zdroj: WSJ