Často se říká, že generálové vždy bojují ve válce, která už dávno skončila. Jejich taktika je pak nepatřičná pro boj, který probíhá v současnosti. To samé se tvrdí o makroekonomické politice. Při jejím nastavování se nyní například nemůžeme zbavit vzpomínek na to, jaké škody může napáchat inflace. Tím se ale svazujeme a nejsme schopni dosáhnout plného zotavení z Velké recese. Poslední ekonomická inflační válka, která byla vedena na konci sedmdesátých let, nám zanechala dva nástroje: Inflační cíle a nezávislé centrální banky. Potřebujeme tyto nástroje stále oba, nebo stačí jen jeden? Domnívám se, že tato otázka souvisí s debatou o „penězích z vrtulníků“. A s dalším konceptem zmiňovaným v armádě – s výhodou použití obrovského množství síly.
Shazování peněz z vrtulníků (tištění peněz pro financování vládního dluhu) je mezi ekonomy a politiky tabu. V eurozóně je protiprávní a důvodem jsou obavy z toho, že pokud by vláda ovlivňovala množství peněz v ekonomice, vše by skončilo vysokou inflací. Řada ekonomů, kteří se obávají peněz z vrtulníků, nemá strach z kvantitativního uvolňování. To ale představuje mnohem větší tvorbu nových peněz, než by probíhalo při shazování peněz z vrtulníků. A samozřejmě jsou rovněž ekonomové, kterým vadí i QE a tvrdí, že to povede také k vysoké inflaci. Tu skupinu ale budu nyní ignorovat. Klíčovým důvodem, proč těm prvním nevadí QE, je fakt, že kontrolu nad ním mají centrální banky a ne vlády, které by mohly kráčet směrem k tištění peněz přímo financujícímu rozpočtové deficity.
Podívejme se nyní na jednoduchý příklad. Ekonomika potřebuje fiskální stimulaci, z nějakého iracionálního důvodu ale vláda nepřipustí zvýšení dluhu. Nařídí proto centrální bance, aby fiskální stimulaci financovala nově vytvořenými penězi. Zároveň jí ale řekne, že nemusí dojít k porušení inflačního cíle, který je navíc v současné době podstřelován. Peníze z vrtulníku nepodkopají schopnost centrální banky bránit překročení inflačního cíle, ale pomohou k jeho dosažení. Ekonomové jako Tony Yates vidí problém i zde. Nejde o konkrétní kroky, které by měly být samy o sobě prospěšné. Došlo ovšem k překročení určité hranice a vláda nyní nařizuje centrální bance, co má dělat. Podle Yatese není inflační cíl dostatečnou zárukou, protože „není vytesán do kamene“. Celý plán prý také trpí „časovou inkonzistencí“ a pokud si vláda jednou peníze z vrtulníku vyzkouší, bude těžko odolávat pokušení o jeho dalším uplatnění jindy a jinde.
Tenze z měnové politiky?
Podle mého názoru ale musíme brát v úvahu i to, že v zemích OECD je nyní naše chápání toho, jak funguje ekonomika, lepší než v sedmdesátých letech. K dispozici máme také mnohem více informací. A je v současné situaci pravděpodobné, že by vláda zvyšovala inflační cíle proto, aby se dostala k více penězům na finance deficitů? Takový krok by jí jen těžko přidal na popularitě, protože lidé by si vyšší inflaci spojovali s nižšími reálnými mzdami. Vláda by také mohla tisknout více peněz a předstírat, že tím neohrozí daný inflační cíl. Jak by ale přežila poté, co by inflace vzrostla?
Je také možné, že obecně přijímané vysvětlení vývoje v šedesátých a sedmdesátých letech není přesné: Vysoká inflace ve vyspělých ekonomikách nebyla důsledkem snahy o monetizaci naší nezodpovědnosti. Koneckonců už tehdy jsme měli nezávislé centrální banky ve Spojených státech a Německu. Inflaci způsobila řada specifických faktorů včetně tlaku odborů, příliš intenzivní snahy o plnou zaměstnanost, atd. Je možné, že právě tato snaha byla zase pozůstatkem třicátých let a my jsme tedy opět vedli již ukončenou válku s nezaměstnaností a přitom se bojovalo o inflaci.
Ve mně osobně současná uvolněná monetární politika velké tenze nevyvolává. V jedné oblasti ale souhlasím s těmi, kteří tvrdí, že peníze z vrtulníků nyní nepotřebujeme. Podle mého názoru totiž není důvod, proč bychom se měli bát rostoucího vládního dluhu v situaci, kdy centrální banky jsou schopny provádět QE. Iracionální obavy v této oblasti opět připomínají boj ve válce, která už skončila. Pokud jsou státní finance neustále v deficitu, jde o vážný problém. Řešit se ale nemá během recese. Celkově bychom také neměli zapomínat na nebezpečí inflace a dluhu. Nyní se tomu ale věnujeme příliš a tím nám unikají daleko palčivější problémy.
Autorem je Simon Wren-Lewis z Oxford University.
Zdroj: MainlyMacro