Počátkem týdne jsem přišel večer domů a říkám manželce „Tak se rozhodli a zachraňují Řecko. 110 miliard euro.“ A ona odvětila „A to je dobře nebo špatně?“.
U nás to máme jako u Werichů (kdo zná onu slavnou předscénu), manželka rozhoduje takové drobnosti jako za co se utratí peníze, kam se jede na dovolenou, co se bude dělat a co se dělat nebude, a já mám na starosti takové zásadní věci, jako je co si naše rodina myslí o Řecku. Čtěte tedy naše rodinné prohlášení k Řecku.
Řecko je v bankrotu. Tečka. Znovu – v bankrotu. Tečka. Jiná slova jsou lež. To, co nyní sledujeme, je nechuť tento bankrot přiznat a pouhé (a drahé) oddalování technické realizace tohoto bankrotu. Mnohem lepší by bylo prostě bankrot přiznat, ztráty věřitelů rozložit do delší časového období a ukončit etapu nazývanou „schodky státních rozpočtů a jejich sanování z kapitálového trhu “. A tím vyslat signál – další dopadne taky špatně. Nikoliv stát, ale ti pitomci, co jim půjčují.
Každý bankrot má tři fáze. Ať už se jedná o osobu, obchodní či výrobní společnost, nebo stát. V první etapě se tolik neděje. Jsou menší příjmy, jsou velké výdaje, ale to vše se zdá, že pomine. Taky se to mnohokrát podaří, že po této malé krizi se vše obrátí na pozitivní trajektorii. Zadlužený občan se z toho vymotá, obchodní společnost udělá restrukturalizaci nákladů, zvýší tržby apod., stát si přestane půjčovat, mírně utáhne opasky a začne splácet svůj dluh. Tato první fáze je jen doba nejistoty, ale každého to může potkat několikrát.
Druhá fáze je doba, kdy sice všichni věří, že se to opět zlepší, že úspěšné vyklouznutí z dluhů se opět podaří, ale už tomu tak není. Banky, věřitelé, auditoři, kapitálové trhy, ratingové agentury – ti všichni si myslí „no je to o trochu horší, ale z toho se dostanou, čísla nejsou tak špatná, jiní jsou na tom ještě hůře, atd.“ Nikoliv, je to sešup po dost dlouhé klouzačce. Nedostanou se z toho. Důvodů je mnoho, většinou je to kombinace mnoha faktorů. Odhadnout, kdy se první fáze překlopila do druhé, čili nevratné, není jednoduché. Spíše než z čísel se to dá vyčíst z chování lidí - nechuť, lhaní, skuhrání,nalhávání sám sobě, obviňování jiných, neochota utáhnout pořádně opasky a vyhrnout rukávy.
V této druhé fázi je v podstatě celá Evropa a možná i USA (viz pozn.). Je to jen oddalování bankrotu, valení balvanu před sebou.
A třetí fáze je technický bankrot, kdy už věřitelé nepůjčí a naopak chtějí své peníze zpět. Jen se to musí nějak udělat technicky. A to je Řecko dnes. Evropa za pár let.
U malé firmy si bankrotu nikdo nevšimne. Pád velké firmy mírně znehodnotí výsledky bank a dalších věřitelů. U velkých korporací přispěchá stát a pomůže. A v případě bankrotu státu to může končit mohutným otřesem, vedle kterého výbuch sopky Krakatau je spadnutí uschlého listu na zem (1883).
To, co nyní sledujeme v případě Řecka, je ona třetí fáze. Už nikdo nechce Řecku půjčit další peníze, naopak řada věřitelů chce své peníze zpět (to je oněch několik desítek miliard Euro potřebných na jaře tohoto roku na splacení dluhopisů).
Všichni sice mluví, že se musí zabránit pádu Řecka, že by to následně destabilizovalo Euro, ale opak je pravdou. Mnohem lepší by bylo Řecko nechat padnout, vyloučit z Eurozóny, devalvovat, restrukturalizovat dluh, a až se Řeko umoudří, tak snad znova. Technicky okolkovat peníze, oddělit měny je složité, pracné, ale řešitelné. A taky by to bylo mnohem levnější, možná i o řád. Musely by se odepsat desítky miliard Eur, zatímco při stávajícím postupu to bude stát stovky miliard Euro. Vyhodit někoho z Eurozóny není pád Eura, ale spíše očista. Je to úleva stejná jako odložení špatné a náročné milenky.
Osobně mám měřítko – pokud stát není schopen během 5 let otočit křivku státního dluhu, tak je v druhé fázi bankrotu.
Jenže po světě bloudí neuvěřitelné množství miliard libovolné měny a ty chtějí své 3 až 20 % ročního výnosu. A tak bez ohledu na racionalitu kupují státní dluhopisy, akce, komodity, CDO, cokoliv. Po báječném růstu přijde vystřízlivění a když v tom zůstane příliš mnoho peněz, tak se všichni bojí přímých důsledků pádu a raději se to vše zalije státními penězi. Too big to fail. Ale dnes došlo i na ty státy. Teď budou krachovat státy a to bude teprve legrace.
Vsadím se s kýmkoliv o láhev dobrého koňaku, že do tří let Řecko spadne a ony půjčené peníze nevrátí, restrukturalizuje dluh, oddálí splatnost.
Nechtěl bych být na pozici libovolného dluhopisového portfoliomanažera. Ale dnes večer manželka určí, kam se pojede na dovolenou. Obojí nemusím řešit :)
Pozn.
V případě USA je to špatně odhadnutelné, protože téměř polovinu státního dluhu drží státní agentury a dolar navíc funguje jako mezinárodní platidlo světového obchodu.Takže FED je částečně i světovou emisní bankou. Ale to je vysoce odborný problém.