Každý rok se na světě konají minimálně dvě setkání "mocných", která k sobě v porovnání s jejich obecně vnímaným významem váží objektivně naddimenzovaný mediální prostor - Světové ekonomické fórum v Davosu a výroční zasedání americké centrální banky Fed v Jackson Hole ve Wyomingu. V obou případech se již několik dní před jejich konáním výrazně zvýší frekvence, s jakou jsou obě události ve zpravodajství zmiňovány a v jejich průběhu se pak nehovoří téměř o ničem jiném. Napomádovaní moderátoři se snaží odchytit politické, ekonomické či mediální celebrity k živému rozhovoru, či se smrtelně vážnou tváří analyzují naditost aktovky předsedy Fedu Bena Bernankeho. Zda tento tzv. "kufříkový indikátor" opravdu něco znamená pro vývoj věcí příštích je sporné, z pohledu nastalého mediálního třeštění je to však téma stále vděčné.
Měsíc leden je každoročně vyhrazen pro první z obou akcí - Světové ekonomické fórum (WEF). Historie tohoto setkání se datuje do roku 1971, kdy profesor Klaus Schwab, přednášející na ženevské univerzitě, sezval 444 vrcholných manažerů evropských společností na tehdy ještě "European management forum" do švýcarského Davosu. Cílem akce, pořádané pod patronací Evropské komise, bylo přiblížit americký styl řízení firem evropským manažerům. V průběhu let se rozsah a hlavně obsah WEF výrazně rozšířil, pravidelnými účastníky se stali politici či veřejně činní umělci a akce jako taková narostla do obřích rozměrů. V současnosti v průměru hostí 2,200-2,500 účastníků, kteří se v pěti dnech mohou zúčastnit více jak 200 panelových debat. Diskutovaná témata zahrnují ekonomiku, byznys, politiku, životní prostředí či filantropii. Potud vše dobré.
Ta pravá legrace však začíná v okamžiku, kdy se dozvíme, že někteří ze zúčastněných dolarových miliardářů považují za jedno z nejpalčivějších témat současnosti zejména rostoucí platovou nerovnost. Cože? Řekněte to ještě jednou? Slyšel jsem dobře? Prý ano - do zástupu procitnuvších boháčů se podle agentury Bloomberg řadí například irský Denis O'Brien, indický Vikas Oberoi či ukrajinský Viktor Pinčuk. Ten samý Viktor Pinčuk, který před dvěma lety slavil padesátiny ve francouzském Courchevel za přítomnosti několika stovek přátel, za zpěvu Christiny Aguilery a při vystoupení kanadských artistů z Cirque du Soleil.
Nechci na tomto místě znít ani rovnostářsky, ani idealisticky - z obojího jsem již vyrostl. Přesto si dovolím tvrdit, že Světové ekonomické fórum se svému prapůvodnímu záměru poměrně výrazně zpronevěřilo. V historii se bohatí nebo mocní vždy setkávali za zavřenými dveřmi, na tom není nic neobvyklého a v jistém smyslu ani špatného. Jen málokdy se však snížili k tomu, aby takováto sezení před lidem ospravedlňovali starostí o to, zda náhodou nemají v porovnání s ostatními příliš veliké majetky a nebylo by vhodné s tím něco udělat. Je totiž (možná smutným) faktem, že peníze a moc jsou dvě hlavní hybné síly současného světa. Ten, kdo je nemá, je mít chce. A kdo je má, chce jich ještě víc.
Můžete samozřejmě namítat, že několik poblázněných miliardářů ještě nediskredituje celou akci, která nepochybně přinese i mnoho dobrých a podnětných myšlenek. Jeden z účastníků se však nechal slyšet, že hlavní přínos WEF je pro něho osobně v tom, že výrazně ušetří na cestovních nákladech - všichni ti mocní a důležití, s nimiž by se v průběhu roku stejně potřeboval setkat, jsou totiž hned v lednu soustředěni na jednom místě. Zlatá slova...
P.S. Pokud se chce podívat na opravdu zajímavé prezentace – navíc řešící praktické problémy současného světa - navštivte stránku www.ted.com. Mými favority jsou Dan Ariely na téma behaviorální ekonomie a Sir Ken Robinson na téma vzdělání.
Hezký víkend přeji!
Čtěte i další sloupky Petra Žabži:
A jak svého poradce platíte Vy?
Finančně-poradenský rébus, část II.
Ředění vás nezabije, zabíjíte se sami a dobrovolně…