V rámci původního řízení byl v roce 2009 ke švédskému soudu předvolán pan Fransson, místní rybář, který byl obviněn kvůli neplnění svých daňových povinností. Bylo mu především kladeno za vinu, že ve svých daňových přiznáních za zdaňovací období 2004 a 2005 uvedl nesprávné informace, v důsledku čehož se měl dopustit závažného daňového úniku. Případ byl nejdříve řešen švédským finančním úřadem, který nakonec v roce 2007 rybáři vyměřil daňovou sankci (uhrazení určité daňové přirážky) za oba zmíněné roky.
Tím ale problémy pro pana Franssona neskončily. Kvůli stejnému daňovému prohřešku proti němu začalo příslušné státní zastupitelství vést trestní řízení. Švédský okresní soud, před kterým bylo trestní řízení vedeno, se tedy obrátil na Soudní dvůr EU s dotazem, zda by obvinění mělo být zamítnuto z důvodu, že pan Fransson byl již za tentýž čin potrestán v rámci jiného (daňového) řízení. Švédský soudce hlavně poukazoval na právní zásadu ne bis in idem, dle které nemůže být nikdo potrestán za jediný skutek dvakrát. Tato zásada mimo jiné vyplývá z čl. 50 Listiny základních práv EU (Listina).
Před samotným posouzením věci se soud musel nejdříve zabývat námitkou vznesenou několika vládami členských států (včetně české). Podle nich byla vznesená otázka nepřípustná kvůli údajnému nedostatku pravomoci soudu. Podstatou námitky bylo, že daňové sankce uplatňované vůči obviněnému nevyplývaly z aplikace unijního práva, ale z vnitrostátních předpisů, dle kterých mělo být rozhodnuto jak o sankcích daňových, tak o sankcích vyplývajících z práva trestního.
V tomto směru však soud uvedl, že skutek, pro který je obviněný stíhán, částečně souvisí s nesplněním jeho povinnosti podat přiznání k DPH. Vzhledem k tomu, že dle platné legislativy i judikatury EU mají členské státy povinnost přijmout jak opatření proti ohrožování finančních zájmů EU, tak i zájmů vlastních, představují daňové a trestní sankce za daňové úniky i provádění (aplikaci) práva EU. Proto soud rozhodl, že mu v dané věci pravomoc k poskytnutí výkladu relevantních ustanovení Listiny náležela.
Daňový postih nevylučuje trestní
Ohledně uplatňování zásady ne bis in idem byla podle soudu klíčová otázka, zda předchozí rozhodnutí, dle kterého byla sankce uložena, mělo trestní povahu. Daňové řízení ale mělo povahu správní, nikoli trestněprávní. Soud tedy uvedl, že ustanovení Listiny upravující zákaz dvojího trestání za jeden skutek nebrání tomu, aby členský stát uložil za nepodání přiznání k DPH daňovou i trestní sankci.
V rámci žádosti švédského soudu ještě Soudní dvůr EU konstatoval, že soudci jednotlivých členských států nemohou upustit od použití těch vnitrostátních ustanovení, která odporují základnímu právu zaručenému Listinou v případech, kdy rozpor takových ustanovení nevyplývá ze znění Listiny jasným způsobem. Opačné řešení by podle Soudního dvora bylo v rozporu s unijním právem, neboť zbavuje vnitrostátní soud možnosti posoudit plně slučitelnost daného ustanovení s Listinou.