S účinností nového občanského zákoníku (NOZ) od 1. 1. 2014 nás čeká řada významných terminologických změn. NOZ kupříkladu zcela upustí od současného pojmu půjčka a nahrazuje ho zápůjčkou. Pokud jde o smluvní strany smlouvy o zápůjčce, z dlužníka se stane vydlužitel a z věřitele zapůjčitel.
Návrat ke klasikovi
Terminologickou změnu vysvětluje důvodová zpráva k NOZ poměrně lakonicky. Ve strohé větě konstatuje, že se vrací ke klasickému označení „zápůjčka“. Na vysvětlenou v závorce dodává, že tento pojem je konstruován jako protiklad k pojmu „výpůjčka“.
Je otázkou, do jaké míry je šťastný návrat ke klasickému označení. Pojem půjčka se totiž vžil nejen generacím narozeným po roce 1964, v němž nabyl účinnosti stávající občanský zákoník, ale i starším ročníkům. Až se tedy bude spotřebitelům v příštím roce nabízet možnost financování nákupu nového televizoru prostřednictvím zápůjčky, nebude se co divit, když bude většina z nich nemile zaskočena a bude se místo zápůjčky dožadovat „klasické“ půjčky. Zvyknout si bude třeba i na poměrně kostrbatého vydlužitele se zapůjčitelem.
Samotná podstata zápůjčky se ovšem od současné půjčky lišit nebude. Základem nové právní úpravy jsou totiž převzatá ustanovení stávajícího občanského zákoníku, která jsou pouze doplněna o některé případy, na které současná právní úprava nepamatuje. Jedná se například o podrobnosti týkající se vrácení věci či výpovědi smlouvy.
O čem zápůjčka je?
Smlouva o zápůjčce vznikne tehdy, pokud bude nějaké množství zastupitelné věci poskytnuto jinému s tím, že po určité době bude povinen totéž množství věci stejného druhu vrátit. Typicky se bude jednat o peníze. Může jit ovšem i o jakoukoli jinou věc, u které je rozhodující počet, míra nebo váha (např. zlato, obilí), a nikoli její individualita (např. kniha, obraz). Se zastupitelnou věcí je možno libovolně nakládat, neboť předmětem závazku je vrácení jiných věcí, avšak téhož množství a druhu. Vydlužitel tak může věc spotřebovat (typicky utratit) či zcizit (např. prodat nebo darovat).
Co se hodnoty věci týče, NOZ v případě peněžité zápůjčky stanoví, že pokud se mají peníze vrátit v jiné než poskytnuté měně, má se splacená hodnota rovnat hodnotě poskytnuté. U nepeněžité zápůjčky pak uvádí, že se vrací věc stejného druhu, přičemž nezáleží na tom, zda cena věci mezitím stoupla nebo klesla. Pokud by byl vydlužitel zavázán vrátit věc jiného druhu, pozor, jednalo by se o smlouvu směnnou. Bude-li naopak předmětem smlouvy individuálně určená věc, jednalo by se o jiný smluvní typ, a to dle povahy např. o výpůjčku, nájem, pacht či výprosu.
Co za to?
Smlouva o zápůjčce může být buď bezplatná, nebo úplatná. Netřeba asi konstatovat, že častější v praxi bude zápůjčka úplatná. Při peněžité zápůjčce, popř. zápůjčce poskytnuté v cenných papírech bude úplatnost zpravidla spočívat v povinnosti platit úroky. Jejich výše bude obvykle určena sjednaným procentem ze zapůjčených peněžních prostředků (jistiny). Od takto sjednaných úroků je třeba striktně odlišovat úroky z prodlení. Zatímco úroky představují úplatu (odměnu) za zapůjčení peněžních prostředků, úroky z prodlení jsou majetkovou sankcí za porušení povinnosti vrátit dluh řádně a včas. U věcných zápůjček lze pak na místo úroků dohodnout úplatu ve formě vrácení přiměřeného většího množství věci nebo věcí lepší jakosti, ale téhož druhu.
Při sjednávání výše úplaty je vždy třeba pamatovat na její přiměřenost. Stávající soudní praxe dovodila, že nepřiměřenou je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru v době jejich sjednání, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Kromě civilně právních důsledků však může sjednání nepřiměřeně vysokých úroků naplňovat skutkovou podstatu např. lichvy a může mít tak nepříjemnou trestně právní dohru.
Jakou formou a na jak dlouho?
Pro uzavření smlouvy o zápůjčce se nevyžaduje písemná forma. Smlouva tak může být uzavřena ústně i faktickým chováním. Je však třeba si uvědomit eventuální problémy s dokazováním (např. o výši předané peněžité zápůjčky, dohodnuté úplatě apod.) v případě uzavření smlouvy o zápůjčce jinou, než písemnou formou. Bude tak výlučně záležitostí smluvních stran, jak si případné riziko potíží s dokazováním vyhodnotí a zda se rozhodnou, že jej podstoupí. Smlouva o zápůjčce vzniká až předáním věci, a nikoli pouhou dohodou stran o jejím obsahu (čímž se zásadně liší od smlouvy o úvěru). Pokud by strany smlouvy o zápůjčce pouze dohodly, že věc bude odevzdána později, bude mít taková smlouva povahu smlouvy o smlouvě budoucí.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce není určení doby, kdy má být věc vrácena. Určení této doby ve smlouvě však lze více než doporučit. Pokud však nebude splatnost dohodnuta, nově se stanoví, že bude závislá na vypovězení smlouvy. Výpovědní doba přitom činí, není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, šest týdnů. Vydlužitel však může, jestliže nebyly ujednány žádné úroky, splatit zápůjčku i bez výpovědi. V praxi bude obvyklé, že vrácení zápůjčky bude dohodnuto ve splátkách. NOZ pamatuje na případy prodlení vydlužitele s úhradou splátek. Zapůjčiteli dává možnost od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky, a to buď při prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Dlužníci (po novu vydlužitelé), pamatujte na to!