Podle příslušného ustanovení občanského soudního řádu platného do 31. 12. 2012 bylo možné dovoláním napadnout rozsudek či usnesení odvolacího soudu ve třech případech. První možnost byla účastníkovi poskytnuta v případě, že bylo odvolacím soudem změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dále se mohl účastník obrátit na Nejvyšší soud (NS), když bylo odvolacím soudem potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Poslední možností dovolání byl případ, kdy účastník brojil proti potvrzujícímu rozhodnutí za předpokladu, že napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam bylo možné spatřovat tehdy, řešilo-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
A právě otázka zásadního právního významu ve vztahu k předvídatelnosti rozhodnutí se stala trnem v oku ústavním soudcům, kteří možnost podat dovolání v případě tzv. zásadního právního významu zrušili. Zjednodušeně řečeno proto, že kvůli příliš vágní zákonné formulaci šlo mnohdy o sázku do loterie a nepředvídatelné soudní rozhodování, zda bude konkrétní dovolání připuštěno, nebo nikoli.
Přesný výčet podmínek
Zákonodárci naštěstí nepřipustili situaci, že by se od letošního roku podstatně omezil přístup k NS. Od začátku letošního roku tak mají účastníci soudních sporů možnost obracet se na NS podle nově upravených pravidel. Ta konkrétně stanoví, že je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se buď odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolací soud rozhodl v rozporu s již jím dříve opakovaně judikovanými závěry), nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (dovolací soud se takovou právní otázkou dosud nezabýval), nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (jednotlivé senáty dovolacího soudu při posuzování stejné právní otázky dospěly k odlišným rozhodnutím), anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce zvolil cestu přesně omezeného výčtu podmínek, při jejichž splnění je možné se na NS obracet.
V některých případech je i za splnění výše uvedených podmínek přípustnost dovolání přesto omezena. Tak se například nelze obracet na NS ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, dále například nelze podat dovolání proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o další věci zákonem přesně stanovené a i v některých dalších případech.
Zcela zásadní je pak jistě nově koncipované oprávnění NS změnit (a nikoli pouze potvrdit či zrušit) rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. Tato změna snad přinese i zkrácení některých nekonečných soudních sporů.