Skutečnost je však taková, že ne však ve všech oblastech. Příkladem je nakládání s osobními daty systému SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication), který slouží k přenosu platebních instrukcí při uskutečňování mezinárodních převodů mezi více než 10 tisíci finančními institucemi ve více než 200 zemích světa. Přenášené instrukce obsahují osobní údaje o odesílateli a příjemci (jméno, úplná adresa, národní identifikační číslo), o částce, měně a případně doprovodné texty.
V roce 2006 vyšlo najevo, že belgická korporace SWIFT jaksi neformálně „v rámci dobrovolnického boje s terorismem“ předává celé sestavy dat o platebních transakcích americké CIA. Úřady cizí země (USA) tak sbíraly osobní údaje občanů členských států EU bez jakéhokoli souhlasu těchto zemí (a samozřejmě bez souhlasu dotčených občanů). Navíc byla data pravděpodobně předávána v celých “setech“, tedy nikoli jen některá ve vztahu k určitým prověřovaným převodcům nebo příjemcům. Když aféru zveřejnily americké deníky a USA ji potvrdily, byl z toho skandál a hledaly se cesty, jak dát věci po formální stránce do pořádku.
Uvažovalo se, že SWIFT bude spravovat vnitroevropské transakce odděleně v nově zřízené pobočce v Curychu s tím, že tato data předávána Američanům nebudou. USA však měly zájem na tom, aby údaje o vnitroevropských transakcích i nadále dostávaly. Americká strana proto vyvíjela velký tlak na uzavření dohody s EU o předávání dat SWIFTu. Z členských států největší odpor kladly Německo a Rakousko. Evropský parlament první dohodu v únoru 2010 odmítl. Nakonec v červenci 2010 schválil upravenou verzi na dobu 5 let (plným názvem „Dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými o zpracovávání a předávání údajů o finančních transakcích z Evropské unie do Spojených států pro účely Programu sledování financování terorismu“).
Podle dohody musí každé poskytnutí „evropských“ dat schválit Europol, který posuzuje soulad amerických žádostí s dohodou. U.S. Treasury neboli americké ministerstvo financí pak smí získaná data zpracovávat pouze za účelem uvedeným v dohodě, tedy k vyšetřování terorismu.
Europol je však policejní orgán, nikoli nějaký nestranný dozorce. O „účinnosti“ tohoto policejního dozoru nad ochranou dat Evropanů svědčí zpráva dozorčího orgánu Europolu (Europol Joint Supervisory Body) z března 2011, podle které sice dosud obdržené žádosti Američanů nebyly dostatečně určité a byly příliš obecné na posouzení nezbytnosti poskytnutí dat, nicméně přesto všechny žádosti byly Europolem schváleny. Podle další zprávy dozorčího orgánu Europolu jsou americké žádosti koncipovány tak, aby ve svém souhrnu pokrývaly kontinuální časové období, každý jednotlivý den roku.
V únoru 2012 dánské noviny otiskly zprávu, že americké úřady sledovaly pohyb částky cca 26 000 amerických dolarů mezi Dánskem a Německem. Mělo se jednat o platbu dánského byznysmena za kubánské doutníky dovezené do Německa německým dovozcem. Americké úřady „vysvětlily“, že Dán porušil embargo USA proti Kubě. Vloni se zase objevil skandál, že data v rozporu s Dohodou používá americká NSA za účelem vytěžování ekonomických informací.
Občan Evropské unie nemá ve své moci se proti tomuto nekontrovanému slídění bránit. Nějaké pozitivní zprávy však už přeci jen jsou. EU jedná s USA o zastřešující dohodě o ochraně osobních údajů, na jejímž základě mají občané EU získat v oblasti ochrany dat práva vymahatelná v USA (zatím je nemají, nejsou totiž americkými občany). Holandská členka Evropského parlamentu Sophie in ’t Veld bojuje o přístup ke stanovisku právní služby Rady, jež se týká doporučení Evropské Komise, aby Rada dala zmocnění k jednání o uzavření dohody o finančních transakcích. Rada se přístupu k uvedenému stanovisku brání. Před nedávnem paní Veld slavila další částečný úspěch u Soudního dvora EU.