Nový rok přinesl pro velkou většinu daňových poplatníků jednu smutnou připomínku – je třeba dát si dohromady doklady a pomalu se začít připravovat na vyplnění daňového přiznání za rok 2009. Tato připomínka je obzvlášť bolestná v okamžiku, kdy pracujete jako bankéř v londýnské City. Ve snaze naplnit (resp. doplnit) prázdnou státní kasu zavedl britský ministr financí Alistair Darling na konci loňského roku „jednorázovou“ daň na bonusy přesahující 25,000 liber. A aby toho nebylo dost, od dubna se v UK zvyšuje daň z příjmu pro jednotlivce s příjmem přesahujícím 150,000 liber p.a. na 50%. Již několikrát na tomto místě zaznělo, že jde z pohledu významu a dopadu tohoto kroku o jednoznačně populistické gesto. Parlamentní volby jsou v červnu a popularita labouristů není příliš vysoko – využít obecné nenávisti vůči bankám a bankéřům se může jevit jako moudrý krok. Na druhou stranu lze s úspěchem pochybovat o tom, jak „jednorázová“ tato daň na bonusy bude. Pokud se osvědčí, kterákoliv nová administrativa bude jen velmi nesnadno odolávat pokušení tuto libůstku nechat natrvalo.
Zejména poté, co očekávaný výběr z této daně pravděpodobně přesáhne původní odhady. Ministerstvo financí ve svých původních propočtech kalkulovalo s částkou cca 550 milionů liber, poslední údaje však hovoří až o dvou miliardách. Jak je to možné? Velmi jednoduše – některé banky se raději rozhodnou tuto daň zaplatit, než si rozházet „erár“. Nemluvě o tom, že podle velké většiny daňových poradců a právníků je zmíněná legislativa napsána poměrně dobře a de facto nelze uniknout. Neopomínejme ani riziko negativní publicity, které by se banky snažící se této dani vyhnout mohly čelit.
Suma sumárum to tedy vypadá, že se banky chytily do pasti, z níž není jednoduché vyklouznout. Do značné míry tomu tak je – na straně jedné je tlačí jejich nejlepší zaměstnanci, kteří se rozhodně nemíní smířit s nižšími bonusy či jejich výplatou někdy v budoucnu. Na straně druhé je stát, který jim v zásadě „daroval“ nemalé finanční prostředky – navíc prostředky, které ani nemá a které si bude muset půjčit. Od těch samých bank, které tak spěšně zachraňoval. „To jsou paradoxy, pane Vaněk“. Na straně třetí jsou pak akcionáři bank, kteří sice v roce 2008 a 2009 přežili klinickou smrt, ale automatická kontumace zápasu bank proti bernímu úřadu se jim pranic nelíbí. Na straně čtvrté je pak ekonomická realita – rostoucí nezaměstnanost, zhoršující se kvalita úvěrových portfolií, nutnost vytvářet větší opravné položky a posilující regulace.
Co z toho vyplývá? Ať se na to dívám z jakéhokoliv směru, britské bankovní akcie v letošním roce asi nebudou to pravé ořechové…
P.S. Pokud jste sledovali příběh francouzského Renaultu - zmíněný v minulém sloupku - jistě jste postřehli, že si nakonec prezident Nicolas Sarkozy šéfa celé společnosti „na koberec“ pozval. Podle dostupných informací sice firma odolala politickému tlaku, ale je zřejmé, že třeba takový J.V. Stalin či Leonid Brežněv byli z pohledu řízení ekonomiky a „dohledu“ úplní břídilové…
Hezký týden přeji,