Úmluva OSN, známá také pod zkratkou CISG, byla sjednána v roce 1980 a k dnešnímu dni se uplatňuje v 78 státech včetně USA. Mezi velké státy, které jejími stranami nejsou, patří například Brazílie, Indie, nebo Velká Británie.
Postup podle úmluvy má nesporné výhody. Pokud například uzavřete kupní smlouvu s americkou firmou, víte, jaké jsou její základní povinnosti, a můžete se spolehnout na to, že americké soudy se úmluvou budou řídit. Práva a povinnosti, která nejsou upravena v úmluvě, se ale nadále řídí právem státu, které je rozhodující pro danou smlouvu.
Při výkladu úmluvy je dle jejího článku 7 třeba podporovat jednotnost. V praxi se tedy může stát, že váš případ bude záviset na výkladu ustanovení úmluvy přijatém například rozhodčím soudem v Číně. Tuto skutečnost lze ilustrovat na článku 2, který obsahuje seznam případů, na které se úmluva neuplatní. Mezi výjimkami je zařazena koupě cenných papírů a peněz. Čínská mezinárodní hospodářská a obchodní rozhodčí komise nicméně ve svém rozhodnutí z roku 2000 stanovila, že úmluva se aplikuje v případě sběratelských mincí, přestože je sama považovala za peníze (i když měly spíše sběratelskou než oběžnou funkci). Při výkladu tohoto ustanovení by se tedy i české soudy měly opírat o uvedené rozhodnutí.
Praxe a zvyklosti jsou závazné
Článek 9 stanoví, že smluvní strany jsou vázány jakoukoli zvyklostí, na které se dohodly, a veškerou praxí, kterou mezi sebou zavedly. Co to všechno znamená? Například podle mezinárodního rozhodčího soudu (ICC) se za praxi zavedenou mezi stranami považuje promptní dodávání náhradních dílů na základě objednávek zákazníka. Pokud tedy dodavatel několikrát dodá zboží okamžitě, jakékoliv porušení této praxe může znamenat i porušení smlouvy. Pokud si dodavatel nepřeje, aby taková zvyklost byla pro něj závazná, musí se na tom výslovně dohodnout s odběratelem.
Smluvní strany se mohou dohodnout i na zvyklosti, kterou budou dodržovat. I jejich porušení má za následek porušení smlouvy. Problém může nastat v případě, že se smluvní strany nedohodnou na takové zvyklosti výslovně, ale pouze je nevyloučí, ač je jim známo, že v dané oblasti existují. I v takovém případě se tyto zvyklosti stanou závaznými. To stanovil Nejvyšší soud v Rakousku.Je však vhodné dodat, že zvyklosti, které jsou široce známy a uplatňovány v mezinárodním obchodu, jsou podle úmluvy mezi stranami rovněž závazné, nestanoví-li si ve smlouvě něco jiného.
Pokud smluvní strany nechtějí, aby se na jejich vztah aplikovala úmluva OSN, musí se ve smlouvě výslovně dohodnout, že úmluva se nepoužije. Pouhý odkaz na české právo k tomu nestačí. Pokud je úmluva stranami vyloučena, místo ní se uplatní pravidla stanovená příslušným právním řádem, který je rozhodující pro smluvní vztahy.