Těchto alternativních metod, označovaných souhrnně jako ADR (alternative dispute resolution) přirozeně existuje celá řada. Liší se především mírou formálnosti. Nejformálnější metodou je rozhodčí řízení, na opačné straně spektra stojí neformální metody typu mediace či konciliace. Rozdíly lze dále spatřit například v samotném průběhu „hledání řešení“, míře participace stran sporu či v podobě výsledku (rozhodnutí vs. dohoda stran). Jedno mají však všechny druhy ADR společné; jejich využití a volba konkrétního prostředku vždy záleží na ochotě a vstřícnosti obou sporných stran nějakému z nich se podrobit.
To samozřejmě platí i o mediaci, která náleží právě k těm méně formálním způsobům řešení. Mediaci může kdykoli jakákoli ze stran ukončit a jejím výsledkem není autoritativní rozhodnutí, nýbrž kompromisní (a tedy u obou stran dobrovolné) vyřešení sporu spočívající v uzavření dohody. Mediaci jako nákladově efektivní a rychlé řešení sporu, které zpravidla umožňuje zachování dobrých vztahů mezi stranami, podpořila i Evropská unie přijetím směrnice o mediaci. Ta byla do českého právního řádu transponována zákonem o mediaci, který nabyl účinnosti loni v září. Na rozdíl od směrnice se vztahuje nejen na tzv. přeshraniční spory (mezi partnery z různých států EU/EHP), ale na jakékoli spory mimo trestní oblast, kde je mediace upravena separátně zákonem o probační a mediační službě. Jmenovitě lze mediaci využít pro řešení nejen obchodních a občanskoprávních věcí, ale i sporů pracovních, správních či rodinných.
Propojení se soudním systémem
Přijetím zákona o mediaci byly nastaveny základní požadavky na osobu a činnost mediátora. Dále došlo k propojení mediace se soudním systémem. Nyní například soud může nařídit účastníkům řízení první setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin a soudní řízení na dobu maximálně 3 měsíců přerušit. Zásadním přínosem zákona dále je, že mediaci vedené zapsaným mediátorem přiznává určité účinky obdobné soudnímu sporu. Například po dobu mediace neběží promlčecí doba či propadné lhůty pro uplatnění určitých práv.
Je důležité zmínit fakt, že režim zákona upravuje výhradně mediaci vedenou mediátory zapsanými v seznamu ministerstva spravedlnosti (seznam mediátorů lze nalézt zde. Účel této úpravy je zřejmý. Mediátor by měl splňovat základní kvalifikační a osobnostní požadavky, jako je například bezúhonnost, vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu či úspěšné složení zkoušky mediátora. Nicméně vedle těchto zákonných požadavků je zejména důležité, aby byl mediátor osobou vybavenou vysokým sociálním intelektem a komunikačními dovednostmi. Zásadní částí jeho práce totiž není ani tak právně posoudit a rozhodnout spor, ale co nejefektivněji zvolit nástroj a taktiku, jak strany dovést k dohodě.
Mediace jako taková je zahájena uzavřením písemné smlouvy o provedení mediace mezi stranami sporu. Možnost volby mediátora či mediátorů nebo doba trvání mediace (například má-li trvat pouze po určitou dobu nebo až do vyřešení konfliktu) pak plně reflektuje dobrovolnost a bezformálnost mediačního režimu. Jednoduše řečeno, tyto záležitosti si mohou strany rozhodnout podle svého uvážení.
Mediátor jako partner, ne rozhodčí
Mediátor je povinen provádět mediaci osobně, nezávisle, nestranně a s náležitou odbornou péčí. Vedle toho je navíc pod hrozbou pokuty navíc ze zákona vázán mlčenlivostí o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s danou mediací. Jak bylo řečeno výše, na rozdíl od soudního či rozhodčího řízení mediátor zpravidla nerozhoduje o řešení sporu, ale vede znesvářené strany ke kompromisnímu řešení, jehož výsledkem by mělo být uzavření mediační dohody. Toto postavení mediátora ve sporu ostatně reflektuje i samotný zákon, dle něhož je mediátor povinen respektovat názory stran a vytvářet podmínky pro jejich vzájemnou komunikaci a pro nalezení řešení přijatelného pro všechny. Mediační dohoda tudíž představuje spíše jakési narovnání mezi stranami a nikoli rozhodnutí, které by samo o sobě mohlo být exekučním titulem.
Nicméně strany mají možnost učinit kroky, aby se z mediační dohody exekuční titul stal. Mohou si ji například nechat schválit soudem jako smír nebo mohou o obsahu mediační dohody pořídit notářský či exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti. Tento postup by však měl být jakousi „nadstavbou“,
neboť již samotným uzavřením dohody by se vztahy stran teoreticky měly přesunout z roviny rozepře do roviny přátelské, čímž by jim byla otevřena možnost nejen pokračovat ve stávající spolupráci, ale snadněji na ni navazovat a případně rozšiřovat své společné obchodní aktivity i do budoucna. Doufejme, že přijetím zákona o mediaci a částečným zákonným zakotvením tohoto alternativního způsobu řešení sporů dojde k jeho širšímu využití i tam, kde o něm strany nevěděly, případně pro jeho nízkou formálnost přistoupily raději rovnou k soudnímu, případně rozhodčímu řízení.